Díl osmý: Přivýdělky v New Yorku

/ Externí redaktor

Nemohla jsem se dočkat, až přijdu domů a budu moci začít psát tenhle článek, a tak jsem začala už tady v metru, protože mě stejně čeká téměř hodinová cesta.

New York přináší tolik lákadel všeho druhu, že není možné udržet tady korunu, respektivě dolar. Co víc, ty co máte, se vám dřív nebo později rozkutálí, a když máte štěstí, tak je máte přetransformované do kabelek, kabátů, lodiček a tak dále. Ale když to štěstí nemáte, tak to máte v kilech na víc ať už na břiše, nebo zadku (nechci být konkrétní .-) ). A tak si dřív nebo později začnete hledat drobný přivýdělek, abyste s tím nakupováním nemuseli přestávat.

Není tedy divu, že i já jsem se začala poohlížet. Slovo dalo slovo, zmínka dala zmínku a už jsem se starala ve dvou rodinách o celkem čtyři děti. Tahle práce je, řekla bych, poměrně fajn. Když se teda obrníte trpělivostí a tolerancí. Americká výchova je diametrálně odlišná od té české, a tak není divu, že děti tady mohou všechno, všechno a ještě jednou všechno. Pozitivní přístup k věcem, ke kterému jsem se zapřísáhla, mi velí dodat, že mi tato zkušenost alespoň připomněla, proč mi nevadí, že zatím děti nemám.

Náhodou se také stalo, že jedna velmi stará dáma, která je jak vystřižená z filmu Woodyho Allena, a která vlastní nejenom několik domů na Manhattanu, ale má také svou galerii, mě požádala o výpomoc na party jejího třiapadesátiletého syna. Někdy se NE, prostě říct nedá, a tak jsem se onoho dne s velkým výstřihem a rudě namalovanými rty (nikdy nevíte kdo bude mezi hosty ;-)) ocitla v již zmiňované galerii, kde jsem na mísy chystala delikatesy ze všech koutů světa pro místní smetánku, nalévala i popíjela šampaňské, olizovala si prsty, pohybovala se jako “Francouzka” (to si o mě mysleli – chacha) v cigaretovém dýmu a odklízela umělohmotné skleníčky a talířky se zbytky jídla. No, slušná holka se nějak živit musí.

Během party mě jeden z hostů a mimochodem solventních pánů oslovil a pokoušel se se mnou vést rozhovor. Pochopila jsem, že se ptá na ty tradiční otázky typu: “Odkud jste, kdy jste přijela do NY atd., atd.”. Nakonec z něj vypadlo, že pokud by mi to nevadilo, mohla bych mu vypomoct u něho v kanceláři. Protože právě hledá někoho na pomoc s přerovnáváním a tříděním knih, úklidem atd…Protože se jednalo o nakladatele s kanceláří v SOHO, nechtěla jsem odmítnout. A hlavně taky proto, že i tady jsem viděla dveře, které by se časem daly otevřít.

Hned druhého dne po škole, jsem tedy běžela do SOHO, na Spring Street, kde jsem konečně vlezla do takového toho typického starého amerického výtahu – z čehož jsem měla ohromnou radost a nechala se vyvést do třetího patra. Poté, co jsem ztuha a odsunula mříže výtahu, jsem mohla otevřít dveře, které vedly rovnou do “bytu”, nebo jak bych to popsala. Nechci se opakovat, ale filmové připodobnění je zde opravdu na místě. No prostě, to jste neviděli. Představte si to nejvíc zavetešené vetešnictví, které jen dokážete a ani z poloviny se nepřiblížíte tomu, kde jsem byla. Miliony a miliony věcí. Tisíce kousků nábytku, které byly poskládané všude i na sobě. Další miliony knih, které sloužily ke všemu, jen né ke čtení. Bylo tam asi osm koček a děsnej smrad, přála jsem si, aby to bylo z kočkolitu, ale řeknu vám – pochybuju. Nádobí nebylo myté snad dvě stě let a ani na ostatní nebylo sáhnuto. Onoho solventního pána jsem nikde neviděla, a tak jsem se dál protahovala skulinkou mezi nábytkem, věcmi a hledala zmiňovanou kancelář. Když se mi podařilo pošlapat všechny pracovní složky s lejstry , které ležely na zemi, uviděla jsem Mr. Blacka (tak mu budeme říkat). Stál přede mnou bosí, v trenkách našich dědů, rozepnuté košili a s pokecaným bílým trikem na břiše. A do prdele! Ten můj včerejší výstřih!!, proběhlo mi hlavou, tady určitě nepůjde o úklid…

Mr. Black mě zavedl další chodbičkou kamsi, což se ukázalo jako ložnice! A řekl ať jí nově povleču, pak mi “naštěstí” ukázal ještě koupelnu, záchod plus záchod pro kočky, nádobí, lux, mop a ve finále vytáhl odkud si několik starých zatuchlinou páchnoucích košil, které kdysi měl někdo na sobě, měly špinavé límce i rukávy a já je měla JEN přežehlit. Fuj!

Mimochodem řeknu vám….už jste někdy někdo stlal americkou postel??? To je fuška jako blázen! Všechny ty jejich polštáře?! ty megalomanské deky? 4 prostěradla a 5-ti metrové matrace?!!! Fuj po druhé. A to jsem vyrostla na penzionu, který se převlékal pochopitelně s každým novým turnusem a dělala jsem zdravotní sestřičku, kde se převlékalo i několikrát denně, takže mám s postelema co do činění abyste si nemysleli…

No, ale abych se tady moc nerozepisovala..řeknu už jen to, že z téhle “práce v kanceláři”  jsem nakonec vyvázla živá, zdravá a odnáším si odtud dvě věci. Za prvé zjištění, že šaty opravdu dělají člověka a za druhé třicet dolarů v kapse…

Tak zase v pondělí na napsanou.

Pa, vaše Liz