Díl šestý: Hurá do školy

/ Externí redaktor

Zdravím všechny příznivce mých malých postřehů, které píši k vám domů z tohohle velkého města.

Už jsem si zvykla na rytmus, na vůni, časový posun, klima a rytmus města. Každý den se mi tu líbí víc a víc a já už si jen matně vzpomínám na první dny po příletu, kdy jsem nečekaně začala pochybovat o svém rozhodnutí. Navíc, už mám look pravé Newyorčanky. Nejenom že když kráčím po Streets nebo Avenue, tak už mi nikdo nenabízí letáčky s atrakcemi a  podobně, ale dokonce se mě sem tam někdo zeptá i na cestu. Prostě v tip je v tom, tvářit se tak, jako že sem patříte, přičemž já tenhle obličej nahazuji každé ráno, především proto, abych se cítila bezpečněji a nikdo si mě tak zvaně nevytipoval :-) i když New York považuji, stejně jako všichni tady, za bezpečné město.

New York vás vtáhne do svého tempa ani se nenadějete. Pořád tady v bytě někdo je, pořád se chodí na „schody“ nebo „střechu“ kouřit a pít pivo z lahví, pořád se s někým potkávám a někoho poznávám. Někdo v půl 12 v noci napíše, že se jde tam a tam nebo jestli nemám chuť na to a na to a tak se prostě jde. Nehledě na čas, hodinu, místo, den. A tak, abych své dny v New Yorku také nějak zužitkovala, rozhodla jsem se nakonec, že bude nejlepší začít chodit do školy, abych si domů alespoň přivezla nejenom stovky nových kousků do šatníku, ale třeba i tu angličtinu, nebo alespoň maximum z ní.

A tak se stalo, že je ze mě po 14ti letech pečlivý student, který po dobu 10-ti týdnů, bude každý den chodit na 3 hodiny do školy. A cena? 35 registrace, 29 učebnice 595 školné. Ve třídě je nás asi 25, většinou Kolumbijci, pár Asiatů a asi 2 Evropani. Zbytek si netroufám odhadnout.

Na recepci jsem přišla vybavená informacemi z netu a s papírkem, kde jsem měla předem přeložené otázky, na které jsem se chtěla zeptat. Půlka z nich nakonec vůbec nepadla a druhá půlka se rozplynula kdesi v nervozitě. Test jsem očekávala takový ten klasický, jako máme v Čechách. Prostě tři papíry, kde budu nucena doplňovat slovíčka typu Do, Are, is, can, did apod.. Ale omyl přátelé. Když jsem se zcela zpocená  a vyčerpaná soustředěním zvedala ze židle školní agentky a šla se posadit na místo, které mi 150x musela ukázat prstem, nečekal jsem, že už jsem kandidátem na test.

Postarší pán si mě zvolal do kanceláře, kde jsem prostě jen očekávala, že se vytvoří nějaká studentská kartička nebo tak něco. Pán se mnou ale začal konverzovat (ostatně jako všichni v NY kdykoli a kdekoli) – prý jak se dnes mám, odkud jsem, kde tady v NY bydlím, kdy jsem přiletěla, kdy odlétám jestli jsem někdy studovala Aj, kolik mám sourozenců co dělají atd., atd.. Já v domnění, že vedu běžný rozhovor, který má zkrátit dobu čekání na průkazku, jsem něco blekotala a pán mi po chvíli podal list s nápisem 3 a popřál mi “Have a nice day”.

Při odchodu jsem si teprve všimla, že na dveřích je napsáno TESTING AREA. Zcela vyděšená levelem č. 3 jsem šla zpátky za agentkou a s vytřeštěnýma očima na vrch hlavy jsem jí ukazovala tu 3!. No, přeřadili mě do dvojky, kde jsem už jako doma..prostě mé staré známé I´m, you are, he, she, is it:-)

Za další. V NY opravdu každý běhá. Je zajímavé, jaké všechny typy běžců je tady možné potkat. Jednou kolem vás běží polonahý až nahý běžec, kterého zdobí opravdu snad jen pásek kolem paže kde má iPhon, pak kolem vás prosviští vytuněný maratonec, který  je od hlavy až k patě navlečen v posledních běžeckých trendech a má všude tolik neviditelných kapsiček na něco, že se v tom sám už ztrácí. Pak zase vidíte babičku v kalhotách a triku, které časem zevšedněly natolik, že se jim už dá říkat tepláky, jak obráží Centrál Park. A v neposlední řadě by slabší povahy snad  mohl zahanbit pohled, na řekněme – osolárkovanou , zbotoxovanou slečnu v žabkách, která má podprsenkou vyhnané prsa až pod bradu, běhá s růžovým iPhonem, který vyhrává hudbu jak na lesy a ona sama je navlečená v triku od Yves Saint-Laurent.  A zmalovaná samozřejmě!

Nakonec bych asi měla zmínit, že jsem byla na prvním tahu s holkama, kde padl nejenom první Cosmopolitan, ale zároveň jsem poznala zdejší způsob „balení“. Probíhá to asi následovně. Ať je místnost, restaurace, bar, jakkoli velká, tak všichni se namačkají podél baru aby vznikl co možná nejtěsnější shluk lidí a v něm se pak přemisťujete z místa na místo, o všechny se třete, všem říkáte sorry, sorry, usmíváte se u toho jak debil a čekáte na svoje první Hi, což znamená začátek konverzace. U mě to probíhalo asi tak následovně:

Hi :-)

Hi :-)

How are you?

Good..how are you?

Fine…nice to meet you :-)

Where are you from?

I´m from Czech republick. And You?

I´m from Brazil (Italie, Španělsko, to je jedno).

cbhbchwfuefgsbc

What?

cbhbchwfuefgsbc

What?? Sorry, I don´t speak english very well.

áááá OK

PAUZA

OK, see you later…

Yes yes, sure :-) usmívám se :-)

Takže asi tak přátelé…

Jó,  a ještě taková třešnička :-) Mám pocit, že jsem tady, na Upper East Side potkala jednu herečku, která hrála v jedné epizodě SvM (v té jak Carrie u ní přišla o své nové boty). Tutově to byla ona. Měla jsem děsnou radost. Bohužel jsem ale nestihla včas zareagovat a něco jí říct (jak mimochodem bývá mým dobrým zvykem).

Pa, vaše Liz