Společně vystudovali a hned také společně založili značku. Oba začali navrhovat z nudy. Viktor a Rolf vyrůstali v malých holandských městech, kde prý měli dost času snít. Absolvovali Arnhem Academy of Art and Design – při škole byli na stáži například v Maison Martin Margiela – a rok poté, v dubnu 1993, se přihlásili na festival v Hyères uvádějící nové módní talenty. Tou dobou žili už chvíli v Paříži, na skici si museli svítit svíčkami a jak Snoeren přiznal po deseti letech v rozhovoru pro New York Times, šaty byly občas stejně velké jako byt.

Více než o nositelnost šlo vždy Viktorovi a Rolfovi o koncepty, vysoce výtvarná ztvárnění různorodých myšlenek. Ale než se naučili je přiměřeně propojovat s komerčností, naplno vystupovali jako umělci. Snažili se najít vlastní jazyk, dospět. V Hyères jim desetikusová řada objemných šatů z recyklovaných oděvů přinesla tři ceny, další kritiky uznávaná díla prezentovali v galeriích. Jednalo se například o sterilní bílé róby řady L´Hiver de L´Amour z února 1994 nebo zlaté overaly z L´Apparence du Vide z října 1995.

Jenže ačkoliv se tvorba Viktora a Rolfa líbila, ohlasy nebyly zdaleka tak silné, jak by si dvojice přála. V roce 1996 před show vytiskla letáky s bíle oděnou křičící modelkou a heslem „Viktor & Rolf on Strike“. Poslali je redaktorům, vylepili po Paříži, vzbuzovali pozornost. Ten samý rok v rámci jedné výstavy provokovali vůní Le Parfum, kterou nešlo otevřít. Vyprodukovali jí přibližně 250 kusů, měla tak trochu ironizovat a zároveň uctívat vysněný svět uznávaných návrhářů, do něhož se Viktor s Rolfem stále nemohli dostat. Každý ceněný designér přece musí mít vlastní parfém. Jejich pravý přišel ale až o necelou dekádu později, nejdříve ovládli mola.

Z galerií na haute couture molo

Oba Holanďané svoji tvorbu z prvních let označují za haute couture. Atributy ručně šitých exkluzivních šatů splňovala, o tom není pochyb. Ale celistvou couture kolekci formou přehlídky prezentovali až v roce 1998, a to sice rovnou v Paříži během fashion weeku. Oficiálně součástí programu nebyla, přesto jejich neautorizovaná prezentace přitáhla tisk.

Couture pro podzim 1998 už oficiální byla. „Atomic-bomb“, jak ji nazvali, je pro duo stále jednou z nejoblíbenějších. „Chtěli jsme udělat něco k blížícímu se miléniu, s myšlenkou na rok 1999. Tak jsme si řekli: ´Opravdu svět skončí nebo to bude jenom jedna velká party?,“ popisoval kolekci Horsting v roce 2002.

Tvary vycházely z atomového hřibu, ke krkům modelkám Viktor a Rolf přivázali balonky, nebo jim ramena alespoň vycpali. I díky tomu mohla být silueta skutečně předimenzovaná a s téměř klaunskými prvky, jako jsou vlající barevné umělé vlasy nebo gigantické řasené límce, využitelná pro nejdivočejší party historie lidstva. Přestože přehlídka běžela dvakrát – podruhé bez vycpání – ve výsledku byli Viktor a Rolf pro publikum šílenci. Pro někoho v dobrém, pro jiného ve zlém.

Dvojitá byla i následující černobílá Couture na jaro 1999. Poprvé v „černém“ ultrafialovém světle, které zdůraznilo pouze bílou, potom v normálním. „Všechno bílé v místnosti zářilo, včetně zubů módních novinářů,“ napsala o první části přehlídky kritička Cathy Horyn.

Rok 1999 byl pro holandské návrháře velmi důležitý. Kromě účasti na několika výstavách a zvýšené pozornosti z řad médií pro ně znamenal také začátek přemýšlení nad ready-to-wear kolekcemi. Ještě před tím ale zinscenovali slavnou performance „Russian Doll“, uvádějící zdobnou Couture pro podzim 1999, při níž na jednu modelku postupně navrstvili všechny modely. Nakonec nesla téměř sedmdesát kilo.

Nositelnost, muži a Tilda Swinton

Viktor a Rolf couture modely neprodávali. Žili z „grantů, prodeje do muzeí a dobré vůle“, jak opět poznamenala Cathy Horyn v článku z roku 1999. Ale oni se chtěli živit módou. Uvědomovali si to nejpodstatnější a pro řadu návrhářů nepřijatelné – že můžou být komerční a zároveň se stále projevovat umělecky. „Je výzva udělat něco, co funguje v obou světech,“ řekl Rolf pro magazín The Talks v roce 2011.

V roce 2000 tedy přišlo duo se „Stars and Stripes“, první kolekcí ready-to-wear. Premiéra nositelnosti na podzim/zimu 2000 měla upoutat přímočarostí : červená, bílá a modrá barva, motivy americké vlajky, zdi pokryté propagandistickými plakáty. Esteticky byla popová, myšlenkou na kritiku amerického sportovního oblečení pop zesměšnila.

A potom pokračovali Viktor a Rolf dál. V jejich kolekcích zůstal nejdůležitější koncept, vzhled se líbil. V prezentaci na jaro 2001 se tančilo v kompletech vycházejících ze zábavního průmyslu 20. až 40. let, taneček na konci předvedli i samotní tvůrci. Následující temná řada některé opět bavila, jiné děsila černě nabarvenou kůží modelek. Za fascinujícím socháním siluet a texturami materiálů ale opět stála velká myšlenka – deprese, která Viktora a Rolfa v té době trápila.

Tři roky po první dámské ready-to-wear kolekci spustili výrobu pánských oděvů pod názvem Monsieur. Tou dobou už jim byla múzou Tilda Swinton, která se v roli modelky objevila na přehlídce kolekce pro podzim 2003. Do řady převádějící typické pánské oblečení na ženské zapadla perfektně. Kolekce začínaly být čím dál tím praktičtější.

Flowerbomb, H&M a prodej

Po prezentacích na zimu 2004, kde hrály prim parohy na hlavách, a na zimu 2005, která uvedla mimo běžnější kusy i modely z polštářů a přikrývek, udělalo duo podstatný krok. Po třech letech domlouvání začalo ve spolupráci se značkou L´Oreal vyrábět vůni Flowerbomb. „Novodobá zbraň“, jak ji označil Horsting pro magazín Business of Fashion, jim umožnila další rozvoj vytouženého impéria. Zase byli o krok blíže ke snu, který realizovali zatím pouze na výstavě uvádějící ironizující Le Parfum v roce 1996.

Pro rozvíjející se byznys ale byla důležitá i následující léta. V roce 2006 přišli Viktor a Rolf s pánskou vůní Antidote, otevřeli několik obchodů a navrhli kolekci pro H&M. Na speciální edici spolupracovali i s firmou Samsonite. Klíčový byl pak počátek roku 2008, kdy prodali část své firmy Renzu Rossovi, řediteli značky Diesel. Patnáct let existence oslavili výstavou padesáti pěti panenek oblečených do ikonických modelů.

Mezitím na přehlídce řady podzim/zima 2006 zahalili tváře modelek síťovinou, o rok později jim na záda připevnili světelné konstrukce. Jaro/léto 2008 pracovalo s obrazem houslí, podzim/zima 2008 se vrátila ke kritice a stanovisko k rychlosti komerční módy vyjádřila plastickými i psanými slůvky „No“. Molo kolekce na jaro 2010 ovládl vystříhaný tyl, do pochodu zpívala Róisín Murphy, o sezónu později se na scénu vrátili samotní Holanďané, když obrátili postup prezentace „Russian Doll“ – modelku z objemných šatů vysvlékali.

Všechny řady Viktor a Rolf napsali tímtéž rukopisem – vysochali asymetrický objem, nařasili volány a vedle opravdových uměleckých děl před publikum pustili i něco, v čem by lidé mohli ihned vyjít do ulic.

Návrat na začátek

Po přehánění a přiznávané komerčnosti si ale Viktor & Rolf potřebovali odpočinout. Svých dvacet let oslavili přehlídkou na týdnu haute couture, kam se vrátili po třinácti letech. Ale s estetikou kolekce šli ještě dále do minulosti, a to sice na úplný začátek, do malého pařížského bytu a k výstavám v galeriích.

Dvě dekády Viktora a Rolfa neznamenají pouze krásný příběh o plnícím se snu dvou „kluků z vesnice“. Ukazují, jak lze propojit módu jako umění a módu jako byznys, ukazují kompromis, k němuž se lze dopracovat. Přes dílčí stížnosti kritiků a drobná „zaškobrtnutí“, dva neobyčejní Holanďané nikdy ze svých ideí neustoupili tak daleko, abychom neviděli jejich pravou tvář. A takových návrhářů moc není.

Foto: WWD, Pinterest.com, Archiv Viktora a Rolfa