Inéz Cusumano: Mám nohy pevně na zemi a hlavu v oblacích

/ Zuzana Hošková

Je majitelkou jednoho z nejskloňovanějších hotelů, obroditelkou středočeských tradic i zakladatelkou vlastní kosmetické řady. Především je ale manželkou, matkou a ženou, která neumí stát na místě a má neustálou potřebu sebereflexe. To, co se jiní v osobním rozvoji horko těžko učí, je pro ní zcela samozřejmé. Možná právě proto se před lety rozhodla, že opustí snovou kariéru, koupí ruinu zámku ve Mcelích a vstoupí na horkou půdu nejisté budoucnosti. S Inéz Cusumano jsem si povídala nejen o podnikání v Čechách, ale také o tom, kde přišla ke svému nezvyklému křestnímu jménu, či jak docílit osobní rovnováhy.

Stojím před kavárnou s příznačným názvem NOSTRESS a čekám na schůzku, na kterou se opravdu těším. Stejně jako ostatní totiž občas bojuji s “blbou” náladou, jsem příliš kritická k sobě i svému okolí a obtížně naskakuji na pozitivní vlnu. Zamračené tváře, které i navzdory úžasnému letnímu počasí míjím právě na ulici, k dobré náladě také zrovna nepřispívají. Samotným zážitkem ale byla už příprava rozhovoru s Inéz Cusumano, který mě právě čeká. Čím více informací jsem si připravovala, tím více jsem se nemohla dočkat, až se s touto ženou seznámím osobně. S manželem Jimem ve středních Čechách slabou hodinku cesty od rušné Prahy vytvořili oázu v podobě Chateau Mcely. Jedinečný projekt, kde je možné si odpočinout a zamyslet se nad svým životem. Inéz s Jimem jsou důkazem toho, že když máte plán, odvahu změnit nejen svůj život, ale i životy ostatních, a děláte, co vás činí šťastnými, že nemůžete prohrát. A to nejen v soukromém, ale i profesním životě. Krásná a rozzářená blondýnka v dlouhých košilových šatech s proužky právě přechází ulici směrem ke mně. Naše povídání může začít. Nepochybuji o tom, že v její společnosti strávím skutečně inspirativní dopoledne…

Stává se vám, že na vás díky vašemu jménu lidé mluví nejprve anglicky?

Ano, už křestní jméno mám hodně jiné a když se k tomu přidalo příjmení po manželovi (James A. Cusumano je Američan se sicilskými kořeny, pozn. red.), tak už na mě ani nikdo nemluví česky. Pocházím přitom ze Spišské Nové Vsi. Ke jménu Inéz jsem přišla tak, že maminka ani tatínek nebyli moc vysocí a snem mojí maminky bylo, že budu vysoká a štíhlá. Pojmenovala mě proto podle kamarádky ze Španělska, která taková byla. Za komunismu ale nebylo možné si jméno jen tak snadno vymyslet. Prošla složitým schvalovacím procesem. Jméno mi nakonec poslovenštili, tak aby se stejně psalo i vyslovovalo.

Jaký byl život na východním Slovensku za minulého režimu se jménem, které se hodně vymykalo konvencím?

Poměrně těžké. Své jméno jsem nosila v době, kdy se neodpouštělo, že jste jiní. Také jsem rozhodně nebyla nijak atraktivní dítě, kdybych bývala byla štíhlá, jak si maminka původně vysnila, tak by se to ještě uneslo, ale bohužel jsem to se svým jménem schytala ze všech stran. Před třináctými narozeninami jsem se ale nakonec vytáhla a chvíli jsem dokonce vypadala jako modelka a plnila tak maminčin sen. V tom rozhodujícím období života, když chcete dobře vypadat kvůli chlapům, to tedy vůbec nebylo špatné (smích). A je dobře, že jsem si zažila všechny extrémy. Chvíli si ze mě dělali posměch a zanedlouho mi pak ti stejní leželi u nohou a vzývali mě jako bohyni. Člověk tak alespoň vidí tu marnivost. Uvědomí si, že málokdo opravdu vidí, kdo jste. Já přitom byla stále ten stejný člověk, jen mě ostatní odlišně vnímali. Když už jsem byla dospělá, byla jsem za své jméno vlastně ráda. V té době by asi stačilo, kdyby na obálku někdo napsal “Inéz Praha” a oni by mi ji doručili.

Atmosféra zámku proniká i do těch nejmenších detailů, jako je například vlastní řada porcelánu či zde vyráběný čaj ze svatojiřských bylinek.

Když už jste zmínila své dětství, jaké vlastně bylo? Podporovali vás rodiče ve vašich snech a tužbách? Je to asi něco, co sama vnímáte jako zásadní. Pro děti jste vytvořila koncept Princezny Nely, který se promítá do vydání knihy, výroby hraček a doplňků pro malé princezny, ale také do řady dětské kosmetiky, kterou na zámku vyrábíte. Jak moc je důležité děti podporovat v jejich snech?

Vyrůstala jsem sama s maminkou. Kromě toho, že chtěla, abych byla vysoká, měla i jasno v tom, že bych měla jít na vysokou školu. Můj otec byl lékař, maminka zdravotní sestra. Očekávalo se tedy, že se stanu lékařkou, ale žádný tlak směrem k této oblasti nevytvářela. Požadovala po mně jen, abych se dobře učila a co je zajímavé, nechtěla, abych pracovala. Nedovolila mi umývat nádobí nebo uklízet, vždy mi řekla, ať si raději jdu číst knihy nebo hrát na klavír. Když jsme se ve škole měli učit psát na stroji, maminka mě dokonce přemlouvala, abych tam nechodila, říkala: “Bude lepší, když to nebudeš ani umět, nikdy pak z tebe nebude sekretářka.” Měla jsem tedy možnost čas vyplnit tím, co mě intelektuálně posouvalo dál. Podpora ze strany maminky byla obrovská. Měla jsem velkou touhu cestovat, což v té době vzhledem k uzavřeným hranicím bylo dost obtížné. Vybrala jsem si proto ke studiu zahraniční obchod v Praze. Přestože to znamenalo, že během studí budu od maminky daleko, tak mi hodně pomohla. Když jsem pak psala knížku pro děti, kterou jste zmínila, měla jsem pocit, že se učitelé někdy snaží dětské sny trochu potlačit. Dnešní mladá generace je ale jiná. Sny má, jen má problém s jejich realizací. Proto kladu důraz na následování snů ve smyslu za nimi jít a něco pro ně udělat.

Měla jste úspěšnou kariéru, kterou jste vyměnila za velmi nejistou budoucnost v podobě složité rekonstrukce zchátralého zámku. Co vás k tomuto radikálnímu kroku tehdy vedlo?

To bylo úplně šílené a bláznivé, že? (smích) Pravděpodobně to bylo tím, že jsem se bez velkého úsilí dostala kariérně rychle vysoko. Když se tento proces děje pomalu a postupně, tak svůj cíl vnímáte zřetelněji, více za ním směřujete a cítíte se mnohem pohodlněji. Hodně jsem cestovala, viděla jsem krásná místa, bydlela v báječných hotelích, ale vnitřně jsem se dobře necítila. A hlavně jsem věděla, že nedělám to, co bych dělat měla. Byla jsem asi hodně ovlivněná četbou Alchymisty (románu brazilského spisovatele Paula Coelha, pozn. red.), který je o tom, že každý z nás má svůj osobní příběh. Teprve když ho objevíme, pociťujeme životní smysl. Dokázala jsem oddělit, co je a není v životě skutečně důležité. Peníze, hezké boty a kabelky to nebyly, šťastnou mě neudělaly. Žila jsem v obrovském pracovním tempu a neměla jsem ani čas se nadechnout či přemýšlet o tom, co je tím mým příběhem. Jediný způsob byl, z té zlaté klece vyskočit a začít hledat, co to je. Všichni si mysleli, že jsem se zbláznila. Nebylo to jednoduché rozhodnutí, ale neměla jsem rodinu, až tak riskantní to tedy nebylo.

Když mluvíte o osobním příběhu a jeho objevování, znamená to, že bychom měli více následovat své instinkty, a to nejen v osobním, ale i profesním životě?

Já sama se nemohu spolehnout jen na racionální vyhodnocení v hlavě. Setkáváme s velkým množstvím informací a často velmi protichůdným. Cítím to většinou ve svém břiše, asi se mnou mluví můj žaludek (smích). Intuitivně poznám, kam mě to táhne a co mám udělat. Je nutné zvážit i rizika, ale mám ráda ten pocit, že žiju, že jsem aspoň něco zkusila. Moje filozofie je, že člověk by měl být nohama pevně na zemi a hlavu mít v oblacích. Nevznášet se na obláčku a zbrkle jednat bez jakýchkoliv zkušeností.

Narážíte asi na vaše předchozí zkušenosti z realitního trhu a obnovy památek, což byla oblast, kde jste působila předtím, než jste se stala zámeckou paní…

Ano, měla jsem za sebou několik rekonstrukcí historických budov, dokázala jsem také na podobné projekty shánět investory, provozovala historické stavby, na Harvardu jsem vystudovala projektový management a oceňování projektů… Koupě zámku tedy zas až tak naivní a bláznivá nebyla. Aniž bych to tehdy tušila, moje předchozí kariéra byla vlastně přípravou na Mcely.

Jaký svůj příběh jste tedy nakonec objevila? 

Během dovolené, kterou jsem trávila po tom, co jsem odešla z práce, jsem měla konečně čas zastavit a přemýšlet. Uvědomila jsem si, že mojí silnou stránkou je, že umím vytvářet místa se souvislostmi. Místo, kde se člověk posune na vyšší úroveň vědomí a z výšky se podívá sám na sebe dolů. Chtěla jsem vytvořit místo, které by lidem pomohlo srovnat si priority. Tím, jak neustále někam běžíme, nemáme čas si v hlavě uspořádat, co je pro nás důležité. Stane se pak, že nám život proteče mezi prsty a že ho nakonec strávíme jinak, než bychom sami chtěli.

A pak jste objevila zámek ve Mcelích?

K zámku jsem se vlastně dostala náhodou, když jsem v Čechách hledala reality pro kamarádku z Ameriky. To, že Mcely jsou přesně tím místem, o jakém sním já, mi došlo až o něco později. Hodně lidí, kteří Mcely navštívilo, mluví o energii, která je cítit okamžitě, jakmile se otevře brána. A to je přesně to, co jsem z toho prostředí chtěla vytvořit! Vůbec jsem ale tehdy ještě nevěděla, že to bude hotel. Původně jsem si spíš myslela, že to bude takové centrum, které se bude pronajímat na konference a svatby a že nebudeme mít moc zaměstnanců. Realita ale nakonec byla úplně jiná. Vyšel o nás tehdy článek, který Chateau Mcely nazýval nejluxusnějším butikovým hotelem v Čechách. Začali nám najednou volat lidé, že by chtěli přijet na víkend. Nikoho jsme nechtěli odmítnout, a tak jsme si se čtyřmi zaměstnanci začali hrát na hotel (smích). Nakonec jsme získali ocenění hotel roku, a to jsme ani neměli licenci na provozování hotelu. To nás nakoplo a od komise cestovního ruchu jsme nakonec získali pět hvězdiček. Všechno se tehdy dělo, jak v Alchymistovi. Když narazíte na svůj osobní příběh, je vše jednoduché a pak přicházejí testy a zkoušky, které vás ve vašem rozhodnutí mají utvrdit. Tam to většina lidí vzdá. Přitom ale jde hlavně o ten moment následování snu –  že když to začne být opravdu hodně těžké, tak ho nepustíte, nesložíte se a pokračujete dál.

Dalším zlomovým okamžikem pro vás bylo setkání s vašim budoucím manželem Jimem, které přišlo zanedlouho po tom, co jste koupila zámek. Vy i váš manžel popisujete, že se jednalo o lásku na první pohled, jak byste ji popsala?

S Jimem jsem potkala svoji spřízněnou duši. Najednou vám do života vstoupí někdo, koho ani neznáte a je vám přitom hodně blízký. Měli jsme stejný pohled na svět, společné hodnoty a podobnou energii. Zároveň jsme ale každý z úplně jiného prostředí. Manžel je fyzikální chemik a přemýšlí v matematických formulích, kterým já absolutně nerozumím (smích). Seznámila nás ta stejná kamarádka z Los Angeles, pro níž jsem původně hledala zámek v Čechách. Když Jima poznala, měla pocit, jako bych do domu vstoupila já, a říkala si, že nás musí seznámit.

Seznamování je dnes úplná věda. Na Chateau Mcely to navíc, jak se zdá, lásce velmi přeje. Několik párů se zde dalo dohromady a probíhaly zde také párové terapie s koučkou Denisou Palečkovou. Nenapadlo vás na zámku zavést víkend pro nezadané?

To je skvělý nápad, určitě se nad tím zamyslíme! Myslím, že v dnešní době je to skutečně potřeba, protože potkat druhou polovičku, je čím dál tím složitější. Pokud se dnes lidé neseznámí na škole, je to pak nesmírně těžké. Každý si žijeme ve své bublině. U lidí, kteří by pro nás byli i vhodní, si to často ani neuvědomujeme. Chodíme kolem nich a nevíme o tom. Pořádat seznamovací akce na Chateau Mcely mi proto přijde vynikající nápad. Na zámku je skutečně pozitivní energie, která přeje vztahům a lásce. Co se nám zde už narodilo dětí! Historicky je ve vesnici také velmi silná ženská energie. Mcely jsou například známé zjevením panenky Marie. V keltské době byly také údajně místem vzývání ženského principu božství. Citliví jedinci cítí, že zde tyto zvláštní energie jsou.

S manželem pracujete v týmu. Jak taková spolupráce probíhá? Nepotřebujete si od sebe někdy trochu odpočinout?

Když jsme s realizací projektu začínali, přizvali jsme našeho kamaráda, který se živí tím, že je stratég. Nakreslil nám plán toho, čeho chceme dosáhnout. Byly tam jasně rozdělené úkoly, na nichž pracoval můj a Jimův tým. Od začátku jsme tedy měli úlohy rozdělené. V průběhu procesu samozřejmě dojde i na třecí plochy, ale nikdy nešlo o nic zásadního. Trávit příliš času společně, není samozřejmě ideální a je třeba si to hlídat. Každý z nás potřebuje svůj prostor, ať již fyzicky či mentálně. Je to o neustálém nacházení rovnováhy a vylaďování. Přijde mi ale, že lidé mají dnes spíše problém, že se nevidí vůbec a vedou vedle sebe oddělené životy.

Odmítla jste výhodnou nabídku spojit se s mezinárodní společností, která by řadu přírodní kosmetiky Mcely Boquet, již na zámku vyrábíte, dokázala distribuovat celosvětově. Jaké důvody vás k tomu vedly?

Nabídku jsem odmítla, abych zachovala rovnováhu v osobním a pracovním životě. Přijmout ji, by znamenalo úplně jiné pracovní nasazení a vzalo by mi to čas strávený s rodinou. Po dlouhé době se mi tyto oblasti daří lépe balancovat. Bylo by to sice vykročení směrem k velkému byznysu, nicméně současný model výroby naší kosmetiky více odpovídá naší filozofii, a je to také moje velká radost. Rozjet velký byznys by bylo dost náročné, ale neříkám, že to jednou třeba neudělám. Mojí dceři Julince je 11 let a stále mě ještě potřebuje. Chci mít energii i pro ní a věnovat jí kvalitní pozornost. Je to pro mě nyní jednoznačná priorita.

Značku přírodní kosmetiky Inéz Cusumano založila nejprve pro potřeby zdejšího spa. Nikde totiž nemohla najít kosmetiku, která by jejím záměrům vyhovovala.

Váš manžel je prototypem mužem úspěšného v různých oblastech od showbyznysu, přes zakládání společností v Silicon Valley po předávání zkušeností v rámci motivačních a leader kurzů. Oba hodně skloňujte pojem rovnováhy (Jim Cusumano vydal i stejnojmennou knihu, pozn. red.). Jaký je váš návod na to, jak této rovnováhy dosáhnout?

Klíčem nalezení rovnováhy je najít si čas na sebereflexi. Když je někdo v neustálém běhu, je třeba najít čas na zastavení se, na překontrolování toho, co dělám, kam směřuji. Buďto nad tím aktivně přemýšlet, nebo jenom tím, že je člověk v klidu. Může to být třeba procházka v lese, dovolená u moře nebo meditace. Přemýšlet o tom, zda žijete v souladu se svými hodnotami. Tam se to většinou ukáže. Když děláme něco, co nám nesedí, tak jsme z toho vystresovaní. Nazývám to takovou vnitřní inspekcí hodnot – toho, co je pro nás důležité. Současně je třeba se k tomu pravidelně vracet. Nikdy není nic hotové. Neustále o všem znovu přemýšlejte. Jde o to přijít na to, kde se cítíte lépe, co vám poskytuje větší uspokojení.

Jim Cusumano jako rokenrolová hvězda v kapele The Royal Teens, která předskakovala i Elvisu Presleymu.

Hovoříte také o rituálech, některé z nich (například rituál bohyně, pozn. red.) nabízíte i na Chateau Mcely. Jaké je vaše každodenní rutina? Jak o sebe pečujete po psychické i fyzické stránce?

Ke svému životu neustále potřebuji změnu, přesto existuje pár rituálů, bez kterých se neobejdu. Jedním z nich je večerní čištění pleti. Beze změny ho léta provádím stejně. Používám rozmarýnové máslo, které se nanáší na suchou pleť, jemně ho rozmasíruji, ručník namočím v horké vodě a stáhnu všechny nečistoty. Rozmarýn rozproudí vaše smysly a ošetří pleť. Každý den se také snažím alespoň trochu sportovat, abych fyzicky nezakrněla. Hrozně ráda hraji volejbal, chodím dvakrát týdně na trénink a dokonce hraji čtvrtou ligu. Ráno chodím také na jógu a běhat do lesa. Snažím se pravidelně meditovat a srovnávat si priority. Nedávno jsme se odstěhovali z centra, abychom byli blíž škole, kterou Julinka navštěvuje. Bydlíme nyní na předměstí a žijeme trochu venkovským životem. Začala jsem péct, a to jsem předtím v životě nic neupekla! Je to pro mě taková meditace, která mi pomáhá, když se zrovna necítím dobře, současně je to ženská činnost. Každý večer si také s dcerou čteme společně v posteli a alespoň jednou za den spolu celá rodina jíme. Jsou to možná takové maličkosti, ale já je považuji za rituál.