Ne tak docela. Když se nad tím zamyslíte, je toho na způsobu, jakým současná móda funguje, sexistického dost. Tak například na to, že hlavní cílovou skupinou většiny značek jsou ženy, se jich na pracovních pozicích v módě pohybuje podezřele málo. Přehlídková mola na předních světových Fashion Weeks i vysoké pozice ve velkých módních firmách okupují muži. A ženy si to rozhodně nijak neusnadňují. Iniciativa navzájem se jako ženy v kariérním růstu podporovat je velmi malá, ba spíše naopak – módní průmysl má kvůli filmům jako Ďábel nosí Pradu pověst stresujícího pracovního prostředí, kde vládne soutěživost. A tak se zatím koukáme na něco, co je sice hlavně pro ženy, ale tvořeného muži. Americká módní kritička Robin Givhan předkládá jako jeden z možných důvodů úspěchu mužů v módě to, že k navrhování přistupují jinak. Narozdíl od žen totiž nenavrhují dámské oblečení „pro sebe“ tak, aby ho potom mohli nosit, ale dokážou se na tvůrčí proces dívat s větším odstupem. Proto jsou i díla, která potom vznikají, umělecky hodnotnější. Ale copak je nemožné, aby to svedla i žena?

Sexismus vnímají velmi silně také modelky. Právě ty (a nutno podotknout, že bývají většinou hodně mladé) se nejčastěji v módních kampaních stávají oběťmi objektifikace. Není těžké vybavit nějaký příklad reklamy, která ukazuje modelku jako pouhý předmět – v laciné póze a paradoxně (jedná se přeci o módní kampaň) velmi spoře oblečenou. Naopak ale fandíme „sex positivity“ kampaním, jaké představují alternativní módní média. Ty sice pracují s nahotou a sexualitou, ale ženu neukazují jako objekt mužské touhy, nýbrž jako samostatnou lidskou bytost, která nemusí při sexu vypadat vždy jako panenka a která má své vlastní potřeby, touhy a úchylky. Rozdíl mezi sex positivity a objektifikací je ale tak markantní, jako mezi uměleckým aktem a pornem.

V módním průmyslu je kladen obrovský důraz na krásu a ženy z celého světa rozhořčeně poukazují na to, jak omezený celosvětový ideál krásy je. Na modelky je vyvíjen obrovský tlak, aby si udržovaly štíhlou postavu, a mnoho z nich trpí nebo trpělo poruchami příjmu potravy. Kampaně s těmito modelkami, které často ani nejsou ještě dospělé, potom určují celosvětové trendy a způsobují to, že si ženy s naprosto normálními postavami připadají v porovnání s nimi tlusté.

Tento trend se naštěstí pomalu mění a sociální sítě zaplavují „plus-size“ modelky a kampaně známých značek, které vyzývají své zákaznice k tomu, aby se měly rády takové, jaké jsou. Ustupuje se od retuše a naopak se pracuje s „nedokonalostmi“. Nutně se ale děje také to, že mnoho značek využívá „feministického“ trendu jenom jako marketingové kampaně a svými činy si vlastně protiřečí. Jako třeba když Zara uveřejnila reklamu s nápisem „Miluj své křivky“ a dvěma velmi hubenými modelkami. Nebo všechna ta „We should all be feminists“ trička – úderná hesla se přece tak dobře prodávají a Instagram je miluje.

Co se tedy snažím říct? Rozhodně ne to, že módní průmysl je špatný. Jen se stejně jako ostatní odvětví neustále vyvíjí a neměl by být přestán podrobovat neustálé kritice. Protože proto, aby módu začali konečně lidé brát vážně, se musí změnit. Jsem proto zvědavá, jestli jednou dospějeme k tomu, že „plus-size“ modelky budou prostě jenom modelky a v kampaních obecně uvidíme větší diverzitu. My ženy se totiž musíme navzájem podporovat.