Ležím v posteli a koukám do stropu. Zvoní mi budík, nevnímám. Mám to tak často. Zvoní každých 5 minut a já vstanu až když vzbudí celý byt. Spím většinou čtyři hodiny a říkám si, že když to zvládl Leonardo da Vinci, že to přeci zvládnu taky. Jenže dneska ležím dál. Koukám do stropu. A už to nezvládám.

Mám jít do práce, ale bojím se, že si nedojdu ani na záchod. Bolí mne všechno, bolí mne i přemýšlet nad tím, co se stane, když do práce nepřijdu. Co se stane, když nezařídím těch několik dnešních položek v diáři. Co se stane, když večer nepřijdu na oslavu. Okolní svět se asi nezhroutí, ale zhroutí se ten můj. Protože představa, že jeden den, jako tomu je dnes, jsem zhroucená já, je pro mne zhrouceníhodná.

Tady a teď

Jsem mladé dítě devadesátých let. Miluji tulipány, čokoládovou zmrzlinu, Nicka Cavea, filmy Miloše Formana, černobílý svět i ten barevný, knihu Tracyho tygr a práci, jakoukoli. Na tom posledním jsem stejně jako na čokoládové zmrzlině pravděpodobně určitým způsobem závislá.

Mezitím než přeběhnu z jedné práce do druhé totiž přemýšlím jakou další bych mohla dělat, v jedné práci přemýšlím nad tou druhou a v noci, když dodělám poslední úkoly, vyhledávám další.

A rozhodně nejsem jediná, kdo to tak má.

Práce je pro mne zábava, adrenalin a stres. Stres z toho, že nestíhám. Jindy zase, že stíhám a že bych měla stíhat víc, ale hlavně, co by se stalo, kdybych neměla, co stíhat.

Bez práce nejsou koláče?

Práce je nedílnou součástí našich životů. Minimálně je to náš zdroj obživy a tudíž ji nemůžeme z života úplně vyškrtnout. Kdy jí je ovšem až moc?

Když jsem ležela v posteli a nešla jsem do práce, vyspala jsem se jako dlouho předtím ne. Neodepsala jsem ani na jeden email. Po dlouhé době si popovídala se spolubydlící a hlavně jsem zjistila, že svět se beze mě opravdu nezhroutí. A přišla jsem na to, že na chvíli vypnout, je vlastně hrozně fajn.

Ale ani Řím nebyl postavený za den, a tak místo zde očekávaného obratu o 180° přichází skoro stejný scénář.

Druhý den jsem nechala budík hodinu zvonit. Vstala jsem, šla do práce a zařídit další neodkladné úkoly (co kdyby se ten svět tentokrát vážně zhroutil?!), nakoupila jsem a také si zopakovala, co je pro mne nejdůležitější.

A překvapivě to není sedět 12 hodin u počítače, odepisovat na e-maily z kina nebo dodělávat práci po nocích místo povídání si s kamarádkami. Není to být otrok toho, co dělám. Což ovšem neznamená, že to nedělám ráda. Jen mám prostě ráda i to ostatní. A především mám to štěstí, že mám mít co ráda.

Krásná a přepychová věc

Šťastnými nás může učinit kde co. Někdo je šťastný, když peče dorty. Jiný když objevuje neprozkoumané kouty světa. Někdo je rád s rodinou, někdo si čte, někdo píše. Někdo pracuje. Každého dělá šťastného něco jiného a je to tak správně. Ovšem všeho s mírou. Ať už děláte cokoli, zkuste se někdy zastavit a upřímně si říct, zda jste šťastní. Nemusí to být takovéto náhlé štěstí okamžiku, které zažívají děti u vánočního stromečku. Ale jste spokojení? Je vám dobře? A je stejně tak lidem ve vašem okolí?

Protože jednou se může stát, že kolem sebe pro svůj “-ismus” už nikoho nenajdete.

Charles Bukowski řekl: “Najdi to, co miluješ a nech, ať tě to zabije.”

Já bych spíš řekla: “Najdi to, co miluješ.”

Ale s mírou.