-->

Hranice slušnosti aneb kauza české módní blogy

/ Monika Kolářová

Je to již několik dní, co spatřila světlo světa krátká pohádka, týkající se situace módních blogů v Česku. Řádky, které se nečtou hezky mně, natož konkrétně zmiňovaným majitelům.

Pokud nazvete jeden z nejlepších módních blogů v naší zemi bizarností, druhý obviníte ze sponzoringu a o třetím se nebojíte říci, že se jeho vývoj již dávno zastavil stejně, jako je tomu u jeho autorky, a to vše stihnete v jednom jediném článku, je snad dopředu jasné, jaké bude mít tato hra volné pokračování.

My a zbytek světa

Často slyším, že v České republice je kvalitních blogů věnujících se módě jako šafránu. Že v zahraničí jich je mnohem více, jsou progresivnější, aktuální, chlubí se přesahem do jiné oblasti a umí perfektně využít spolupráce se značkami. (Srovnávat je automatická lidská tendence, také jste si zajisté všimli, že české tištěné „módní“ magazíny těm zahraničním nesahají ani po kolena.) Pokud se vám české módní blogy nelíbí, tak proč je navštěvujete a vlastně řešíte, když máte díky internetu volné pole působnosti?

Rozdělení a srovnávání se zbytkem světa mě unavuje a v této oblasti mi nepřijde adekvátní, už jen kvůli tomu, jak špatná situace zde ohledně vnímání módy celkově panuje. Mnoho lidí neustále chápe módu jako spotřební věc, ale ne jako projev kreativního myšlení či součást kultury. Bloguje se tu sice v užším kruhu, ale myslím, že velice kvalitně. Znám české blogy plné inspirativních fotografií stylově oblečených mladých dam i starších žen, blogy zaměřené především teoreticky na aktuální módní dění i trendy. Ty, které vyrostly spíš pro radost, než za účelem nahrabat si jmění. Ty, které prostě mají co říct. Většinou na nich pracuje pouze jediný člověk, v zahraničí jsou to často i celé týmy zkušených lidí. Navíc si nejsem zcela jistá, že nějaké více profesionální zpracování jsou u nás lidé schopni ocenit.

Psát blog je hračka

Blogovat může naprosto každý, kdo umí psát na klávesnici, stačí k tomu hezká tvářička a přísun několika cenných bankovek týdně.

Možná na první pohled. Pokud se ale začnete blogu intenzivně věnovat, zjistíte, že jeho vytváření zabere spoustu času. Bloggerky své stránky vytvářejí bez jakéhokoli honoráře, výjimku možná tvoří sponzorované články, ze kterých jednou za čas něco kápne. Dělají to pouze ze své iniciativy, pro sebe a své publikum. Proto by mělo být logické, že mají plné právo psát, o čem chtějí, kdy chtějí a také jak. Proč se skoro bez výjimky nevěnují mladým českým návrhářům? Nevím, ale nejspíš jim prostě a jednoduše nepřipadají tolik zajímaví, aby se o nich zmiňovali. Proč neanalyzují módní trendy? Myslím, že občas analyzují až příliš, ale je jasné, že nejsou žádnými profesionály a ani je ze sebe nedělají. Píší o věcech, které je baví, o kterých něco vědí a moc dobře tuší, do čeho se nepouštět. Pokud vím, tak neexistuje žádný návod, pravidla, zákony, jak by měl přesně blog vypadat.

Pro dobrotu na žebrotu

V naší blogové sféře existují cílevědomé bloggerky, které o své stránky pečují, věnují se čtenářům, jsou s nimi v kontaktu na sociálních sítích, reportují důležité akce a snaží se je prostřednictvím fotografií přiblížit co nejširšímu publiku. Nechávají nás vlastně nakouknout i do svého života, aniž by za to chtěly něco zpátky. Plné odhodlání budují místa, na kterých se setkávají lidé s podobnými zájmy i názory. Na něčem pracují, aby se dočkaly “výplaty” v podobě cílených urážek, nesouhlasu a ostré kritiky neobjektivních lidí, kteří zrovna nemají nic jiného na práci, než řešit jejich počiny.

Nějak vlastně nerozumím tomu, jaký byl primární účel zmiňovaného článku, který smrdí bulvárem na mnoho metrů daleko. Další nudná nic neříkající pohádka, která místo propracované zpětné vazby, jejíž hlavní charakteristikou je nehodnotit, zvolila raději drsnou kritiku, která se stejně brzy rozplyne jako pára nad hrncem. A blogy? Vsaďte se, že ty si svým internetovým životem pojedou i nadále bez ohledu na názory redaktorů s prořízlou pusou.

Foto: Pinterest.com