Paříž, srpen 1966. Novináři ze západní Evropy a Spojených států netrpělivě očekávají, co na tamním týdnu módy, tehdy věnovanému pouze řemeslu vysoké krejčoviny, předvede návrhář Yves Saint Laurent. Ačkoli je dnes považován za jednoho z největších tvůrců haute couture, v polovině šedesátých let mu ještě status génia uniká. Ne že by jeho výtvory nebyly esteticky nebo technicky hodnotné, odborná veřejnost i zákazníci je ovšem považují buď za příliš extravagantní, nebo za nemoderní a zpátečnické. Například řadě Pop Art, jíž Saint Laurent představil o rok dříve a do níž patřily dnes ikonické šaty s abstraktním vzorem od malíře Pieta Mondriana, se dostalo jednohlasné pochvaly – kolekce pro podzim a zimu roku 1966 je však naprosté fiasko.

Díl viny na tomto neúspěchu nese i Le Smoking, pánský black tie přepracovaný do dámské podoby. Žurnalisté i návrhářova klientela jej zcela odmítá. Obléknout ženu do kalhot, navíc ještě v kontextu úboru, který je určen mužům? V kulisách doby, kdy ženy nebyly v kalhotách vpouštěny do restaurací, a to ani v pokrokových zemích jako Francie, se takový počin zdál barbarský, především od člověka s ambicí šatit šlechtičny, političky a manželky nejmovitějších podnikatelů. Uznání za tento odvážný kousek se Yves Saint Laurentovi dostane až od vývoje dějin. A Le Smoking se stane jedním z nejkontroverznějších a nejikoničtějších artiklů dámské módy, jehož přetrvávající popularita je srovnatelná snad jen s bikinami a minisukní.

Revoluční uniforma

V původní verzi měl Saint Laurentův smoking daleko jemněji formovaný límec a halenka byla v pase zúžena natolik, aby obepisovala tvar ženského těla. Kalhoty byly střiženy způsobem prodlužující nohy nositelky.

V roce 1966 prodal návrhář pouhý jeden kus tohoto inovativního modelu. Jenže šedesátá léta nejsou označována za revoluční pro nic za nic. Opomeneme-li dění na scéně politické, na té kulturní se dostávala ke slovu generace žen, která měla zcela jiný smysl pro odívání. Poprvé v historii západní společnosti totiž dcery rebelovaly proti svým matkám, a tak se vymezily i proti starému oblečení. Moderní mladá žena se tehdy chtěla oblékat extravagantně a nedbala na genderové zvyklosti, což Saint Laurentovi hrálo do karet. Smoking z kolekce vysoké krejčoviny, jež se vyrábí pouze na zakázku, upravil do své nové, dostupnější a sériově vyráběné řady modelové konfekce – a mladé zákaznice si jej zamilovaly. Le Smoking se brzy stal jedním ze symbolů sexuální revoluce. Nosila ho generace nezatížená konvencemi a věnovaly se mu i titulky novin – třeba když si jej americká prominentka Nan Kempner oblékla pro návštěvu newyorské restaurace Le Côte Basque, do níž jí následně nebyl povolen vstup z důvodu nedodržování kodexu oblékání. Svlékla si tak kalhoty a sako z Le Smoking nosila jako šaty, čímž dala jasně najevo, co si myslí i archaických společenských pravidlech.

„Na svůj první smoking si nevzpomínám, ale vždycky jsem jej nosila na holé tělo,“ přiznala se před lety pro deník International Herald Tribune modelka Betty Catroux, blízká přítelkyně Yves Saint Laurenta.

Svatební verze rebélie

Do magazínů se Le Smoking dostal i v roce 1971, když si jej od Yves Saint Laurenta nechala na vlastní svatbu ušít Bianca Jagger – samozřejmě v bílé barvě. Tehdy už byl Le Smoking kulturním fenoménem a nezbytným doplňkem nezávislé ženy, jakými byly například herečka Liza Minelli, múza LouLou de la Falaise nebo hvězda zlaté éry Hollywoodu Lauren Bacall. Chtěly vypadat elegantně a požadovaly, aby je muži brali vážně. Smoking jim tuto možnost dopřál, navíc ve spojení s praktickou nositelností.

Od dekadence po renesanci

Jenže enfants terribles nejsou vždy v kurzu a emancipovanost se nenosí v každé dekádě. Osmdesátá léta, jež se odehrávala ve znamení společensky zpátečnické politiky Amerického prezidenta Ronalda Reagana, nekontrolovatelné pandemie AIDS a rozpadu evropských pořádků, zredukovala poptávku jak po boji za ženská práva, tak po dámském smokingu. Le Smoking se na mola opět dostal až v devadesátých letech, která nastavila progresivnější směřování západního světa.

Yves Saint Laurent už však neměl na Le Smoking patent. Změnil se nejen svět, ale i móda. Umění vysoké krejčoviny, oné přepychové haute couture, docházel dech a trendy se tvořily nejen v Paříži, ale i v Londýně, Milánu nebo v New Yorku, kde své oděvnické představy zhmotňovalo nové pokolení návrhářů nedbajících na pravidla. Svoji verzi dámského smokingu tehdy prezentoval zadumaný minimalista Helmut Lang nebo smyslně přidrzlý Tom Ford pracující v té době pro Gucci. Uvolněnou podobu dostal ženský smoking díky Jean Paulovi Gaultierovi a do temných dystopických vizí jej zasadil Alexander McQueen. Ani sám autor se však nenechal zahanbit a Le Smoking se se železnou pravidelností objevoval v mnoha jeho kolekcích. Saint Laurent neustále upravoval jeho proporce, a tak se sako jednou objevilo na mole s výstřihem vedeným až pod pas a jindy zase ve společnosti šortek.

Comeback

Opravdový návrat si však smoking odbyl až ve druhé polovině minulého desetiletí. Návrháři se po vleklé finanční krizi jali upravovat kancelářský úbor, který v dámské módě znamenal návrat k trenčkotu, kalhotám, zdobným blůzám a vůbec k většině prvků, jež do ženského šatníku pomohl zasadit právě Yves Saint Laurent. Řada tak přišla i na Le Smoking, který se po delší odmlce ukázal na veřejnosti díky herečce Angelině Jolie, jež si ho s povolenou vázankou a rozepnutými knoflíky u košile oblékla v roce 2014 na předávání cen Britské akademie filmového a televizního umění.

„K pochopení vlivu Yves Saint Laurenta na módu se stačí podívat na ženy, které nosí kalhotové kostýmy, od Hillary Clinton po bývalou francouzskou ministryni spravedlnosti Rachidu Dati. I mě Le Smoking osvobodil a velice mi usnadnil život,“ řekla tehdy hvězda. Na další ceremonie už smoking vynesly i její kolegyně Anne Hathaway, Jennifer Lawrence, nebo Emma Watson. „Když smoking nosí Kate Moss, bude jej nosit i mladá generace,“ okomentovala pro BBC tento comeback modelka Violeta Sanchez. „Pokud vám vyhovuje, vyřešili jste problém s tím, co nosit. Už nikdy nebudete potřebovat šaty. Smoking neprodává tělo, ale podtrhuje osobnost a charisma,“ dodala.

Text: Jan Tomeš, Foto: Archiv