-->

Je mileniálům co závidět? Ztracená generace avokádových toastů a drahého kafe

/ Tereza Spilková Foto: eirinkristiansen.com

O generaci Y a o tom, jak není líná a už vůbec ne privilegovaná.

Asi jste to taky četli. Minulý týden zaplavila internet zpráva o australském miliardáři Timu Gurnerovi, který si myslí, že by si mileniálové měli přestat kupovat předražené kafe a avokádové toasty. Proč? Protože potom by si mohli dovolit vlastnit alespoň nějaký majetek (iPhone ani MacBook se nepočítají, bohužel).

Tim Gurner pracoval od devatenácti let 17 hodin 7 dní v týdnu. Takže to je nejspíš pracovitý mladý muž, který rozumí dnešnímu svěu. Důkazem budiž jsou jeho drahé nemovistosti a miliardy na bankovním účtu.

Mileniálové jsou, na rozdíl od bohatých podnikatelů, líní kavárenští povaleči a naprosté nuly, které touží jen po elektronických novinkách značky Apple a nejradši by celé dny seděli v kavárně v křeslech od Halabaly a řešili svojí existenciální krizi.

Není divu, že je společnost v takovém stavu.

Až na to, že chudáci mileniálové za to nemůžou. Prostě se jen narodili do doby, která vypadá tak, jak vypadá. A snaží se s tím nějak vyrovnat.

Ano, deprese a psychické problémy jsou u dnešních dvacátníků zcela běžné, ne ale proto, že by dnešní mladí byli přecitlivělí, ale proto, že prožívají svá nejnáročnější léta ve světě, kde vládne chaos. Žádné jistoty neexistují, pracovat přesčas vám nezaručí více peněz, zdravá životospráva nerovná se zdraví, snaha neznamená, že úspěch je za rohem .

Vidíme okolo sebe samé mladé miliardáře, kteří nám radí, jak uspět, ale už nám neřeknou, že štěstí hraje u úspěchu, podobného tomu jejich, majoritní podíl. Všechno totiž není jen o tvrdé práci, jak mnozí tvrdí. A navíc, všichni nemůžeme být jako Zuckerberg. To ale neznamená, že jsme k ničemu. Zapomínáme na to, že život není o penězích a majetku. V životě je nejdůležitější být šťastný.

Minulý týden mi jeden pán řekl, že nám mladým vůbec nezávidí “Nechali jsme vám společnost v hrozném stavu.” Něco takového si bohužel ze starších uvědomuje jen málokdo.

To, že za naše ekzémy a astmata nemůže naše přecitlivělost, ale to, že generace našich prarodičů hnojila chemickými hnojivy o sto šest, a na střechy používala azbest, se úplně zapomíná.

Možná proto dnes my Ypsiloňáci utrácíme za přírodní kosmetiku bez sulfátů a konzervantů, vaříme doma, jsme vegani, recyklujeme a kompostujeme. Chceme zpátky alespoň kousek světa, který byl poctivější a klidnější. Doby, kdy všechno bylo snazší, pomalejší, lednička vám vydržela deset let a když jste měli práci, mohli jste si dovolit bydlení a slušný život. Dnes se musíte udřít na sedmnáctihodinových směnách, abyste si mohli pronajmout pokoj.

Ano, peníze jsou pro život důležité, ale skutečně je to to jediné, za co stojí žít? Obětovat svoje mládí honbě za jměním je, zdá se, považováno za ctnost. Někdy je ale mnohem lepší mít kolem sebe dobré přátele, rodinu. Budovat vztahy a místo peněz hromadit zážitky.

Snažíme se v chaosu dnešní doby najít alespoň nějakou stabilitu.A to kafe a avokádový toast je často jediná radost našeho týdne. Tak nám ji, prosím, neberte.

PS: Po nás přijde, logicky, generace Z. Což jsou lidé, kteří vyrůstali na sociálních sítích, takže prý budou hrozně narcističtí a pohodlní. Jo a taky vyrůstají v paranoidním a chaotickém světě po jedenáctém září. Takže mají pocit, že svět je nebezpečné a nepřátelské místo. Tak jim trochu toho narcisismu a pohodlí sociálních sítí přejme.