-->

Moje minisvatba mezi kojením

Je mi akorát. Puberta pryč a přechod daleko. Mám tři dcery, jednu vyvdanou, a syna, takže občas čtyři děti, jednoho psa, dva koně a jednoho muže, také vyvdaného.

Žijeme v Praze a střídavě na chatě v jižních Čechách. Jsem sedmým rokem nonstop na mateřské dovolené, takže už z toho pomalu začínám šišlat. Sotva jsem skončila i u nejmladšího dítěte s nekonečným přebalováním, nejstarší dcera začala chodit do školy, a mně začalo dlouhé období téměř každodenního ořezávání tužek. Takže je jen otázkou času, kdy si jednou z nich ráno při líčení vypíchnu oko. Ale jinak se mám skvěle, a tak vám tu o tom teď budu psát.

Všichni už jsme určitě četli nejrůznější články o tom, jak náročné je zorganizovat velkou svatbu. O malé svatbě se toho tolik už nepíše. Já jsem měla tu úplně nejmenší, jakou si vůbec můžete představit. A rozhodně nelituji.

Bylo mi skoro třicet a se svým mužem jsem měla už dvě děti. Byla jsem krátce po porodu, navíc jsme se stěhovali – trochu nešikovná kombinace k romantickým představám o velkolepé svatbě v šatech s vlečkou.

Takže jsem měla celkem jasno. Je na čase být ženou svého muže se vším všudy, ale nesmí to moc bolet. Ať je to, prosím, co nejméně komplikované.

Šla jsem tedy na úřad zamluvit nejbližší termín. Nejdřív jsem zkusila, jestli by nestačilo “ten papír” jen podepsat a hotovo. To prý ale nejde. Nejkratší varianta: Bla bla bla… Berete si? Berete si? Ano. Ano. Prstýnky, pusu a nashledanou. I s jednou fotkou jako důkazní materiál to netrvalo déle než deset minut. I tak, jak se později ukázalo, to zejména pro mého hladového syna, bylo dlouhé.

Ze svatebního oběda ve čtyřech – my a svědci – jsem nakonec předčasně odbíhala kojit. Ještěže se to všechno odehrálo v podstatě u nás za rohem.

Jeden háček to ale celé má. Od svatby přemýšlím, jak to říci rodičům, vdaná jsem šestým rokem. Tak třeba to letos už vyjde.

Foto: Foto-fotky.cz