Monika Čupová: Inspirace je úplně všude

/ Jana Čechová

Dobré světlo, profesionální výbava, perfektní styling, ale především týmová práce nakonec udělá z obyčejné fotky přesně „to“, co nám na pár vteřin vyrazí dech. Všichni světoví fotografové začínali od píky, než se dostali na svůj profesionální vrcholek. S chutí jsem proto vyzpovídala fotografku Moniku Čupovou, která rychlým tempem stoupá vzhůru, avšak zároveň se zatím drží pevně nohama na zemi.

Fotografuješ módu, svatby i hudební akce. Rovněž se zabýváš proměnami žen, netradičním focením a zachycením momentu jinak, než to dělají Tvoji kolegové. Co Tě k focení přivedlo?


Od malička jsem tvořivá. Chtěla jsem si v životě vyzkoušet víc věcí a fotografování mě bavilo vždycky, i když to byl jen takový mini koníček. Od doby, kdy jsem dostala do rukou první digitální kompakt, jsem lanařila kamarádky k sobě do pokojíčku, kde jsme se fotily před skříní s prostěradlem. Babička si myslela, bůhví co tam neděláme. I na různých společenských akcí chs přáteli jsem byla za dokumentáristku. Všem bylo jasné, že když tam budu já, nemusí si s sebou brát foťák.

Fotografování máš zatím jako vedlejší práci i koníček v jednom. Jinak pracuješ jako designérka ve společnosti Sýkora sportswear, s.r.o. K umění jsi inklinovala tedy odjakživa?

Ano, je to tak. Rodiče vysledovali moje sklony k umění a podporovali mě. Chtěla jsem být módní návrhářkou, herečkou i malířkou.  Od každého zkusit něco a musím říct, že se mi to zatím povedlo. I když jsem kdysi nezvládla talentové zkoušky na textilní průmyslovku, k navrhování oblečení jsem se dostala jinou cestou. Baví mě jak moje hlavní práce, tak i fotografování. Mám prostor pro ztvárnění vlastních nápadů a to je fajn. Nejedná se o monotónní činnost, to bych nejspíš nevydržela.

Módní návrhářství Tě fascinovalo dříve než fotografie, je to tak? Co jsi studovala?

Nejprve tomu tak bylo, ale po neúspěšném pokusu vystudovat módní návrhářství jsem se vydala odlišným směrem. Studovala jsem umělecko-manažerskou školu se zaměřením na herectví. Škola mě hodně bavila, měli jsme možnost setkat se se spoustou osobností z oblasti filmu, dabingu, choreografie a nahlédli jsme do zákulisí brněnských divadel.

Proč jsi u divadla nezůstala?

Dobrá otázka. Přičichnout k tomuto oboru bylo fajn, ale stále to nebylo ONO. Věnovat se herectví naplno vyžaduje disciplínu. Další věc je, že jsem opravdu trémista a to je v tomto oboru zcela zásadní problém.

Který okamžik z focení máš nejradši?

Nejvíc asi to, když po pár blesknutích ukážu modelce/klientce na displeji foťáku první záběry a ona na sebe nevěřícně a v úžasu kouká, se slovy „to není možné, že tahle kočka jsem já“. Je to hřejivý pocit.

Co Tě naopak při focení dokáže nejvíce vykolejit?

Nejspíš, když zklame technika. Jsou situace, kdy je jakákoliv technická porucha průšvih, hlavně na svatbách, módních a jiných oficiálních akcích.

S kým při své práci nejraději spolupracuješ?

Mám ráda kreativní lidi, proto se jimi snažím obklopovat.  Spolupracuji s vizážistkami, kadeřnicemi a vítám jejich vlastní nápady, které přináší do našeho společného díla. Nejvíce mě baví fotit vlastní projekty, jen na ně mám velmi málo času. Také ráda fotím proměny.

Takže máš svůj profesionální tým, nebo si s lecčím poradíš sama?

Ano, mám svůj tým skvělých profesionálek, které vytváří skvělou a pohodovou atmosféru.
Atmosféra a dojmy během příprav jsou pro klienty nejdůležitější především, když se fotí úplně poprvé. Je potřeba, aby se uvolnili a cítili se s námi dobře, na fotkách je to hodně znát. Svůj tým nemám například na svatbách, tam si musím poradit sama, ale zatím jsem to vždy zvládla. Musím zaklepat. Taky jsem občas schopná modelkám vytvořit jednoduchý účes, v nepřítomnosti kadeřnice. Když se chce, všechno jde.

Jak se liší fotografování modelek od „obyčejných smrtelnic“?

Především ve zkušenostech s focením a pózováním. Modelky ví, jak si stoupnout, jaký výraz zvolit a které pózy jsou vhodné, podle typu focení, nebo oblečení.  Ženy mají v sobě zakódované, že jsou samy se sebou nespokojené, každá máme nějaký svůj komplex, to mi dáš jistě za pravdu. Modelky ale musí působit sebejistě a nedávat tyto obavy najevo, kdežto „obyčejným smrtelnicím“ se před focením takové obavy násobí. Velké množství mých klientek se fotí úplně poprvé, neví, co je čeká a jsou nervózní ze svých nedostatků. Snažím se jim pomáhat, navodit veselou atmosféru a spolu s týmem jim dodat sebevědomí.  Nejkrásnější odměnou je přeci spokojený zákazník.

Fotografování se ve velkém rozmáhá a to především díky digitální technice, jak moc je těžké prosadit se v tomto oboru?

Je to tak, momentálně je fotografování velmi rozšířená záležitost.  Hodně lidí pořizuje digitální zrcadlovky, které jsou dnes cenově dostupné, ať už pro zachování krásných vzpomínek z dovolené, nebo za účelem přivýdělku při studiu či na mateřské dovolené. Řekla bych, že trend je stejný, jako před pár lety např. modeláž nehtů. Myslím si, že když má člověk pro něco cit, nadání a dělá tu práci rád, jde to ve výsledku hodně poznat.  Lidé toto ocení, rádi se vrací a doporučují svým přátelům. I já jsem začala focením v okruhu svých přátel a postupně na doporučení se mi klientela rozšířila. Samozřejmě čím víc mě focení začalo bavit, tím víc jsem se chtěla rozvíjet a zlepšovat, což je přímo úměrné s investicemi do vybavení. Tedy i s „polykáním“ peněz. Musím říct, že fotografování není nejlevnější „koníček“, ale nelituji toho.

V neděli jsi fotila workshop twerku s českou taneční star Anet Antošovou. Jezdíš ráda fotit podobné akce nebo Ti přijdou příliš komerční?

Ano, velmi ráda fotím akce tohoto typu. Je to šance setkat se s novými lidmi a rozšířit pole působnosti. Navíc jsme s mojí vizážistkou při této příležitosti ulovily slečnu, se kterou jsme se domluvily na spolupráci při focení podzimního fashion editorialu. Práce “v terénu” je fajn a tyto akce jsou příjemné oživení.

Kde hledáš inspiraci pro své projekty a všeobecně pro focení?

Inspirace je úplně všude. V módě, v časopisech, na internetu, v televizi, na ulici, v práci…  Někdy myšlenka na skvělou fotku přijde sama o sobě, jindy v konzultaci s týmem dáme dohromady naše nápady a skloubíme je, nebo je to čistá improvizace.

Co je Tvým pohonem, který Tě žene kupředu, aby ses stále zlepšovala?

Pohonem je nadšení z právě vyfocených fotek, nebo stačí koupit nový objektiv a hned mám větší chuť zkoušet a experimentovat dál a dál. Malé procento pohonu je taky konkurence. Vzhledem k rychlosti vývoje techniky je třeba stále obnovovat vybavení.

Máš svůj vzor mezi fotografy, se kterým by ses ráda jednou setkala?

Svoje vzory mám. Sleduji práci mnoha fotografů především ze zahraničí, ale taky z Česka. Kdybych mohla jet na workshop vedený některým z mých zahraničních oblíbenců, neváhala bych.

Jaké projekty máš do budoucna v plánu?

Do budoucna chci spolupracovat s módními návrháři, designéry, stylisty, krejčími a rozšířit tak svoji tvorbu. Mám namyšleno spoustu projektů, jen je třeba najít čas k realizaci. Doufám, že se mi to co nejdříve povede a na mých stránkách se objeví úplně nová edice módních fotek.

—————-

V každém oboru jsou nejtěžší začátky. Jakmile se uchytíte, můžete se rázem svézt na vlně sladkých odměn. Když máte jasnou představu, za jakým cílem jdete, vše je hned jednodušší. Nechte se na chvíli omámit kouzelnými fotkami Moniky Čupové na jejím Facebook profilu nebo přímo na monique-design.com. Tato fotografka skutečně ví, co chce.