Nahý u zabouchnutých dveří

To jsem takhle jednou nebyla s dětmi doma.

Můj muž dováděl s kamarády někde po hospodách, a když pak k ránu našel cestu domů, měl už pramalý pojem o realitě. Stáhl ze sebe oblečení, zůstalo mu jen triko, a spadl do postele. Po chvíli se probral s potřebou na záchod. A protože dveře ložnice těsně sousedí jak s dveřmi na záchod, tak i se vstupními dveřmi do bytu, je celkem jednoduché – v případě určité indispozice –  vzít za špatnou kliku a vylézt ven na chodbu. Než manželovi došlo, kde je, dveře se za ním zabouchly. Zůstal stát téměř nahý na chodbě činžovního domu v centru Prahy, bez mobilu, klíčů, bez ničeho. Jen s loužičkou na schodech.

Tak rychle jako tehdy, prý ještě nikdy nevystřízlivěl. Když nebudu počítat hodinu, kdy podepřený zábradlím probíral varianty typu dospat se u půdy, kam stejně nikdo nechodí. Tedy “prakticky okamžitě” začal řešit v podstatě neřešitelnou situaci. Zvonit na někoho ze sousedů ve čtyři ráno a ještě bez trenek, to se mu ale nezdálo jako dobrý nápad. Sejít dolů a snažit se chytit taxík? Kdo by mu tak asi zastavil? Lézt po okapu do posledního patra, to se jevilo i v plné kondici jako příliš riskantní. Nakonec po usilovném přemýšleni, jak z tohohle průšvihu ven, si všiml u dveří na půdu kusu nějakého drátu. A to ho zachránilo. Dveře se mu podařilo vyháčkovat.

Jen podotýkám, že se jinak živí celkem poctivou prací.

P.S. Dveře máme už nové. Když jsem se dozvěděla, jak snadno nás může kdokoliv nezvaný navštívit, nechala jsem je celé vyměnit. Příště to, pacholek, nebude mít už tak jednoduché…

Foto: Shutterstock.com