V České republice žiješ od pěti let, ale původem jsi z Gruzie. Považuješ se za českou návrhářku?

Česká republika je můj domov, stejně jako Gruzie. Tam sice jezdím dost často, mám tam rodinu a nějaké zázemí, ale už bych tam žít nemohla. V Praze se mi tvoří lépe.

Značku jsi založila před dvěma lety, přičemž jsi spolupracovala se svojí babičkou, která zanedlouho zemřela. Je to smutné téma, ale zeptat se musím: Nepřemýšlela jsi, že by ses spojila s někým jiným? Nechyběl ti někdo „v týmu“?

Babička mi dala jen nějaký impuls. Od dětství kreslím, maluji, skicuji si návrhy, ale nikdy jsem si na navrhování netroufla. Jenže pak jsem jela za prarodiči do Německa, kde se léčil děda, a babička omylem zahlédla mé skici. Začala o nich se mnou mluvit, podporovat mě. Už jsem sice měla po střední škole i univerzitě, normálně jsem pracovala, ale jak jsme s babičkou začaly diskutovat a společně šít, uvědomila jsem si, co chci vlastně v životě dělat. Značku jsem založila na její i dědečkovu památku, přičemž první přehlídku jsem udělala v Gruzii…

První kolekce, kterou jsi prezentovala v Tbilisi, byla právě tvým dědečkem inspirována. Nebo lépe řečeno – jeho tvorbou…

Ano, obrázky na tričkách jsou nakreslené mým dědou. Začal je kreslit, když mi bylo 5, 6 let a začal je kreslit právě kvůli mně, protože jsem ho stále otravovala s tím, aby mi něco namaloval. Jenže pak v tom dále pokračoval, relaxoval u toho. Primárně byl sice herec, ale kreslil hodně. Má první řada Idiotism Hot Couture, jejíž prezentace proběhla na dědově oslavě nedožitých narozenin, spojovala jeho tvorbu a babiččin odkaz – jedny šaty jsme totiž dokonce tvořily spolu.

Předváděla jsi tedy v Gruzii i v Praze. Jaký v tom vidíš hlavní rozdíl, jaká jsou obě publika?

Popravdě jsem to měla v Tbilisi tak trochu lehčí. Přehlídka se konala během oné oslavy, kde byli pozvaní dědovi kamarádi herci, celebrity, televize, bylo to stoprocentně pokryto médii. Když jsem přijela do Prahy, začínala jsem zase od nuly, protože tady jsem neměla kontakty žádné. V Tbilisi jsem se kromě vybírání modelek nemusela starat o nic, v Praze jsem dělala vše. Na druhou stranu mě to ale naplňují víc.

Jaká je vůbec móda současných gruzínských návrhářů? Jak tam funguje módní scéna?

Za prvé je jich mnohem více než v Česku. Mají i lepší PR, fashion week je dvakrát ročně a přijíždí na něj návrháři, kteří normálně žijí v zahraničí. Hodně prodávají, lidé si kupují gruzínskou módu a zajímají se o ni. Tvorba mladých Gruzínců je ale podobná české, i když je samozřejmě přizpůsobena tamnímu trhu, na kterém se začíná uplatňovat i extravagantnější móda. Generalizovat se to úplně nedá, každý má něčím odlišný styl.

Ovlivňuje tě tvůj původ?

Určitě mě nějak ovlivňuje. Vyrostla jsem v tradiční gruzínské rodině, můj osobní styl oblékání je poměrně klasický. Mám ráda tradiční, mladou až sportovní eleganci.

Tvé kolekce jsou totiž na českou mladou módu docela zdobné, figurují v nich například barevné brokáty…

Jak jsem řekla, mám ráda klasiku, ale také ji ráda doplňuji o něco zajímavého. Nejde mi ale o přehnanou výraznost. Brokáty sice v nové kolekci jsou, ale jsou v ní také základní kalhoty. Střihy nejsou vyloženě extravagantní, jde mi o to, aby sedly postavě nehledě na proporce. Na druhou stranu pracuji s detaily, jakým je například šifon všitý do zad kabátu. Látky hledám v Čechách, v Gruzii i v zahraničí. Snažím se hledat takové, které nejvíce odpovídají mé původní představě.

Zároveň se trefuješ i do současných trendů. Je to vážně tím, že je to tvůj styl, nebo se bojíš na české půdě experimentovat, nabídnout něco vyloženě odlišného?

Není to tak, že bych se bála. Ale při procesu tvorby si uvědomuji, pro koho navrhuji, kdo chci, aby si to koupil, komu se to má líbit. Je těžké udělat ucelenou kolekci, navíc v určitých univerzálních velikostech. Vzhledem k tomu, že nejsem masová návrhářka, šiji po pár kusech. Látky jsou také exkluzivní, jsou pouze v daném modelu. Zapojuji do procesu všechny aspekty, ne jen svoji představu, nešiji pro sebe. Mám za sebou studium obchodu a PR a právě toto vzdělání mi v práci dost pomáhá.

Návrhářství jsi tedy vůbec nestudovala?

Čtyři roky jsem studovala kurzy oděvní tvorby. Nechodila jsem na oděvní vysokou školu, protože rodiče po mně chtěli vzdělání jiné, praktičtější. Táta je v turismu, děda byl herec, návrhářství se u nás nikdo nevěnoval a já potřebovala někoho, kdo by mě k tomu „dokopl“. Jak jsem zmínila, byla to nakonec babička.

Kromě toho, že šiješ oděvy, produkuješ i obuv. Věnuješ se jí už od začátku?

Ano, hned v první kolekci jsem měla boty. Impuls jsem měla už předtím, jsem holka, která má boty ráda, a nikdy jsem nesehnala přesně to, co jsem chtěla. Teď se obuv snažím tvořit do stylu dané kolekce – v té první byly elegantní podpatky, v druhé hrubší zimní boty.

Boty navrhuješ v Čechách, ale vyráběné jsou v Gruzii. Je hodně těžké tady najít někoho, kdo by ti obuv vyrobil?

Hledala jsem tu ševce i firmy dva roky. Našla jsem nakonec jen větší společnosti, které dělají zejména obuv taneční, ševci zase požadují nepřiměřené částky. Sice je těžké kontrolovat výrobu v Gruzii, když jsem převážně v Praze, ale bohužel jsou ceny u nás tak vysoké, že to jinak nejde. Kvalita je přitom srovnatelná, možná je v Gruzii ještě lepší. Boty nosím stále a vydrží hrozně dlouho. Navíc jsou velmi pohodlné – skáču v nich i běhám, jako bych na sobě měla baleríny.

Společnost, se kterou spolupracuji, má navíc neskutečný výběr materiálů i stylů podpatků. Pokud mám specifická přání, vždy mi vyjdou vstříc – podpatek z mašle (pozn. zlaté boty s tvarovaným podpatkem a aplikací) by mi tady nikdo nevytvořil. Tam skutečně seděli a snažili se přijít na to, jak to udělat, vyřezávali dřevo, vyhověli všem mým poznámkám…

Jak ten proces vypadá? Doma uděláš skicu a dokumentaci, kterou pošleš do Gruzie?

Převážně na obuvi pracuji, když jsem v Gruzii. Někdy tam ještě dojíždím, aby vypadala vážně tak, jak jsem zamýšlela. Raději kontroluji vše osobně, ale také se stalo, že jsme s firmou komunikovali po skypu. Když nejsem v Gruzii, na všechno dohlíží maminka. Ostatně rodina je mi při práci velkou oporou.

A co jiné doplňky? Neplánuješ přidat k botám třeba kabelky?

Určitě to mám v plánu. V nové kolekci už představím nějaké doplňky, stejně jako větší výběr zajímavých bot. Předpokládám, že součástí budou i kabelky.

Oděvy ale šiješ v Česku…

Ano, mám v Praze švadlenu. Ale hodně věcí, třeba ozdoby, došívám sama. Na šití všeho bohužel nemám čas, vzhledem k tomu, že se starám o vše ostatní včetně managementu.

Momentálně prodáváš v Praze v butiku Mona, máš i e-shop. Co plánuješ dál? Vlastní butik?

Vzhledem k tomu, že vše pečlivě propočítávám, nejsem si jistá, že by bylo výhodné otevřít přímo vlastní obchod. Ale určitě chci showroom, na čemž momentálně pracuji.

Jaká bude příští kolekce?

Bude to jaro/léto 2014 a měla by vyjít v říjnu. Jedná se o takovou představu, co mi chybí v letním šatníku. Je velmi jemná, lehká, ženská. Bude celá světlá s akcentem výraznější barvy. Plánuji nějaké zajímavé elementy, ale zatím toho nechci moc prozrazovat…

Zatím si se neprezentovala v rámci žádné známější české módní akce. Neplánuješ se s novou kolekcí k nějaké připojit?

Určitě, chtěla bych se přihlásit na jeden z českých týdnů módy, ale uvidíme, jak se nakonec vše povede. Bude záležet i na tom, jestli kolekci stihnu dokončit. Nechci dělat kompromisy s tím, že by bylo něco nedodělané. Dávám si záležet hlavně na kvalitě, a to nejen u šití, ale i látek, při jejichž výběru se nikdy neřídím cenou. Vše musí být perfektní, použitelné. To je pro mě nejdůležitější.

–

Oblečení i obuv návrhářky Natálie Chkhikvadze značky Natáshe můžete zakoupit v butiku Mona či v jejím e-shopu. Pro aktuální novinky sledujte její facebookovou stránku.

Foto: Archív Natáshe