Organizovaně zábavné Tokio část třetí: Cizincem s pocitem domova

/ Kamila Písaříková

Japonci se umí bavit. S nadšením, s čistou radostí připomínající ne tak úplně vzdálený dětský svět.

Zapařili jsme. Vůbec ne tak, jak to známe v našem podání. Masako, má japonská kamarádka nás vzala na karaoke. Ve třech jsme v odhlučněné místnosti s nejmodernější technikou zpívali ty nejznámější hity Michaela Jacksona, Oasis i romantické balady 80.let. Koktejly nám obsluha nosila přímo pod mikrofon a jejich počet se až moc rychle zvyšoval. Pěvecký večírek trval jen hodinu a já měla pocit prohýřené noci. A to nebylo ani osm večer.

Výlet do Yokohamy byl tedy druhý den o to línější a zpomalený. Výtah, kterým jsme vyjeli na vyhlídku na celý přístav byl naopak velmi rychlý. Landmark Tower je nejvyšší mrakodrap v Japonsku – 296 metrů a výhled opravdu stojí za to. Když máte štěstí uvidíte i horu Fuji. Podstatná část celého města je vybudována na umělých ostrovech, což dělá z výšky dojem mini ostrůvků rozdělených mosty. Z Tokia se do přístavu dostanete zhruba za půl hodiny metrem.

Velkým zážitkem je hlavní křižovatka ve čtvrti Shibuya, čtvrti, kde to žije celý den i noc. Přechody nejsou značené jen do čtverce, ale namalovanou zebru najdete i skrz. V praxi to znamená, že když blikne zelená, dav lidí se vydá všemi směry, všichni jdou ale organizovaně a nikdo do nikoho nestrká.

Organizovanost mě vlastně překvapila všude. Dodnes vzpomínám na knížky a manuály pro všechno. V jednom obchodě jsem dokonce našla i knížku jako návod na rozřazení věcí do kuchyňského šuplíku.

Pravidla a zvyky vůbec je dobré si před cestou nastudovat. Pro nás mnohdy absurdní situace, o kterých by nás nenapadlo přemýšlet, pro Japonce se však jedná o důležité momenty, které dodržují s důsledností sobě vlastní. Několika faux pas jsme se samozřejmě omylem dopustili a dosud se za ně zpětně stydím. Měla jsem rýmu. Musela jsem smrkat na veřejnosti. Naprosto fádní záležitost z klimatizace z letadla, která mě ale v tokijském světě vrhla mezi nenávistné pohledy a několik pokárání. Smrkat na veřejnosti je považováno za velmi neslušnou činnost.

Další podstatný detail na vás bude čekat při jídle.  Při používání hůlek se považuje za velmi nevhodné napichovat jídlo hůlkami. To se dělá jen symbolicky na pohřbu jako výraz úcty k zemřelému. Naopak dovoleno je při jídle mlaskat a hlasitě srkat. I když jsem to měla načtené z průvodce, hlasitá realita mě poprvé vážně překvapila.

V Tokiu je zakázáno kouřit za chůze. Všude po městě jsou kuřácká místa nebo mnohdy i kóje oddělené sklem, kde se kuřáci srocují. Na většině těchto míst je wi-fi. Občas to ale comfort postrádá. Můj přítel, tehdy kuřák, se tak občas musel napasovat do mezery mezi domy a užít si svou nikotinovou chvilku poněkud stísněně.

Ten tokijský měsíc byl životní zážitek, který ve mě zůstane napořád. Je mým splněným snem, který si, pokud to jen troche půjde s láskou zopakuji. O to větší šok byl bohužel návrat do pražské žižkovské reality.

Přiznávám, že mě trvalo další měsíc než jsem se vzpamatovala. Chyběly mi všední banality-bezchybné naskládání nákupu do tašky podle velikostí, úcta při vracení peněz, jiné přezuvky na záchod i do koupelny, čistota a pocit bezpečí i v noci v liduprázdné ulici. Přesto, že jsem byla cizincem a pro mnohé evropskou atrakcí, jsem se v Tokiu cítila jako doma. A Goro bílý pes-můj dětský seriálový hrdina se nakonec objevil.

Pokud tedy jen trochu o tomto místě uvažujete, neváhejte ani minutu a vrhněte se do víru zážitků. Tokio má mé naprosté doporučení.

“Arigató gozajmas”

Foto: Kamila Písaříková