-->

Pejsci nadevše

Pes, koně a donedávna i králík, který s námi také všude cestoval – všichni vědí, kde mají v naší rodinné smečce své místo. Jako poslední v řadě pes dostává nažrat někdy až o půlnoci, jindy na nás čeká třeba hodinu před obchodem. A nikdy mě nenapadlo, že bych se vlastně měla stydět. Chudáček…

Náš pes rozhodně není žádná salónní fifinka. Je zvyklý chodit všude s námi, hodiny běhá s koňmi hlubokým sněhem, nebo se jen tak povaluje i v zimě venku.  Jenomže tohle netušila skupina rozhořčených dam, které ho viděly nudit se uvázaného před školou, kde jsme byli se synem zrovna u zápisu.

A zatímco syn prokazoval svou školní zralost: počítal, poznával písmenka, kreslil obrázky, našeho vořecha litovalo stále početnější srocení “domovnic”.

Že je pěkná zima jsem si uvědomovala i já a po několika desítkách minut jsem začínala být už trochu nervózní. Po půl hodině jsem nechala dvouletou dceru znuděně ležet mezi dveřmi do školní knihovny a šla se na psa podívat. A to jsem neměla dělat.

Našla jsem ho v obklíčení už řádně rozparáděné skupinky. “Čí je to pes? Takhle ho tady nechat, to snad není možné, chudáček…” Rozhořčení, jak kdyby byl pes přimrzlý k chodníku. Napadlo mě přidat se k davu, ale svědomí mi nedá, a tak se k psovi hlásím, a hned se na mě snesla sprška opovržení: “To se nestydíte?!”

Nestačila jsem ani reagovat a už se mi od ochránkyně zvířat – jak se mi paní představila – dostalo přednášky o citlivosti psích ledvin, jak se dnes psi hrozně kradou a že by proto bylo nejlepší zatelefonovat manželovi, aby si pro pejska přišel. Marně jsem se snažila všem zúčastněným sdělit, že má chlupy, a zatímco tady řešíme psa, já po celou tu dobu vůbec netuším, co dělá mé malé dítě, které ve škole zůstalo samo. Nikoho to nezajímalo. Tady šlo přeci o pejska…

Foto: Shutterstock.com