-->

Psí kousance

Když jsme si pořídili psa, tak jsem teprve zjistila, kolik lidí se jich vlastně bojí. Hysterie některých matek zvedajících své ratolesti nad hlavu mě až tolik nezaskočila, ale tuhnoucí chlapi s býčími zátylky trochu ano. A to nemáme žádného trhače, ale středně velkého vořecha, na kterého se stačí jen podívat a už leží na zádech.

Tedy na první pohled by se mohlo zdát, že mít psa je vlastně docela milý způsob,  jak se bavit na cizí účet. Z omylu mne ale před časem vyvedl docela dobrý kamarád mého psa. Ač spolu dříve neměli žádný problém, bez varování se do sebe pustili.

Už ani nevím jak, ale do rvačky se jim připletla i moje noha, do které se pes agresor zakousl. V tu chvíli jsem sice zaslechla něco ve smyslu “fuj je to”, ale nebylo. Pes držel. Naštěstí to nakonec nedopadlo nijak vážně, taky se pak doma mohli potrhat smíchy, zejména můj muž.

Jenomže neuběhlo ani čtrnáct dní a došlo i na něj. Když šel s naším psem ven, potkali se u nás v domě s jezevčíkem. Ten se už delší čas snažil vzbudit dojem, že tady šéfuje on. A protože mu to náš kliďas nebaští, začal se okamžitě vztekat. Když z vodítka nedosáhl na našeho psa, neváhal a zakousl se do manželova lýtka.

A zase bylo doma veselo, tentokrát jsem se ale nejvíc smála já.

P.S. rozvodové papíry jsem ještě nedostala.

Foto: Foto-fotky.cz