Saint Laurent sází na grunge

/ Redakce

Když Yves Saint Laurent startoval ready-to-wear kolekci Rive Gauche, jednal tak pod záminkou přiblížení módy mladším a masám. O téměř padesát let později se o to samé snaží rok starý kreativní ředitel Hedi Slimane.

Kdo je vlastně Yves Saint Laurent? V podvědomí veřejnosti je uchováván jako Francouz – revolucionář, muž, který se snažil udělat Dior punkovější, který dal ženám Le Smoking, který reagoval na vlivy umění i světových kultur. Přesto nikdy nebyl zrovna designérem ulice, v jeho práci vždy zůstávalo pozlátko vlastní francouzskému módnímu domu.

A nyní přišel Hedi Slimane, muž, který už u značky tři roky strávil, když v druhé polovině devadesátých let tvořil image pánské linii. Jako kreativní ředitel všech řad se vrátil v březnu minulého roku, avšak mezitím oslovil kritiky sedmiletou prací pro značku Dior. Talentovaný Slimane si jako škatule sedal na nejvyšší židle dvou návrhářů utvářejících historii dámské módy, přičemž nutno podotknout, že jeden bez druhého by takového vlivu zřejmě nedosáhli.

Slimanovo sebevědomí v podobě změny názvu značky, loga, webu i nedávno zveřejněného přesunutí sídla módního domu nutí k představám, že revoluce se musí konat také na mole. A tak tomu je.

První Slimanova kolekce na jaro/léto 2013 byla rozporuplná. Odkazoval na mnoho součástí práce samotného Saint Laurenta, za což ho pochválil i Pierre Bergé, Francouzova životní láska a pracovní podpora. Někomu se však nelíbila přílišnou průhledností, přičemž na mysli nemám pro značku charakteristickou transparentnost, nýbrž prvoplánovost.

Slimane s jarní kolekcí mířil někam k (ne)upraveným bohémským rockovým princeznám nesbírajícím své křiváky v second handech, ale v nablýskaných pařížských buticích. Tuto myšlenku během půl roku navrhování řady zimní dovedl k dokonalosti.

Nová kolekce není ani ohyzdná, ani špatně ušitá, ale nezdá se být hodna starého francouzského domu. Kam s ní Slimane mířil, se nedá odhadovat – možná to byl onen Saint Laurentův chtíč přiblížit módu i mladým masám, možná odkazoval na jeho beatnickou řadu pro Dior z roku 1959/60. Nicméně spíše než drsný luxus, jaký je vidět například u Riccarda Tisciho, se jedná o řetězcové oděvy mířící na teenagery mající snahu se přiblížit svým hudebním vzorům.

Nezachrání to ani punčocháče poseté drahými kameny, ani těžké boty z nejvybranější kůže. Ikonický kalhotový kostým se přeměnil na velké sako a roztrhané legíny, velký kožich k sobě dostal něco mezi kalhotkami a kraťasy, koktejlky byly doplněny o vytahaný svetr. Délku usekl Slimane tak, aby odhalovala nejdostatečnější část nohou, a líčení i účesy přizpůsobil celkovému pojetí “právě-jsem-se-vrátila-po-třech-probděných-nocích-domů”. Jednoduše se inspiroval v odívání příznivců stylu grunge.

I když se jedná o přehlídku, na které je vše přehnané, nemůžu se zbavit pocitu, že po rozvěšení jednotlivých kusů do obchodů si klientky budou připadat jako v jednom z britských Topshopů. Podle všeho má být kolekce nakonec rozšířená, ale uvidí ji jen nákupčí v showroomech. S nejvyšší pravděpodobností stejně nenastane žádný zásadní estetický zvrat.

Nikdo z módních zasvěcenců nechce psát, že by byla prezentace příšerná. Bezprostředně své dojmy vyjádřilo publikum, které netleskalo, společně s anonymními pisateli ventilujícími své nadávky a zoufání v internetových diskuzích.

Totiž udělat z Yvesovy smyslné ženy rozhárané děvče, to chce drzost. Ale plakat nad rozlitým mlékem nemá cenu. Jediné, co ukáže, zda Slimane našel pro Saint Laurent Paris vhodnou tvář, jsou finanční bilance. Možná přišel pro jeho cítění ten pravý čas a sázka se vrátí v zelených číslech. Investovat už příliš nemusí – masivní reklamu si kolekce během pár hodin udělala sama.