Jak mě později upozornila Masako, má japonská kamarádka, sakury kvetou v březnu. Ano, Japonci musí být vždycky napřed.

Byla jsem připravená. Tedy, alespoň jsem si to myslela, už na letišti mě ale vykolejila obyčejná toaleta. Zhruba dvacet tlačítek po straně mi dávalo nabídku nevídanou včetně výběru hudby a vůně. A to byl teprve začátek překvapení, kterým se toto město hodlalo představit.

Připraven byl i můj přítel, který jel se mnou. Měsíc dopředu chodil na lekce japonštiny v angličtině se židovskou Polkou, se kterou se seznámil na internetu, aby pronikl do tajů města snů. Jak se ukázalo, její nadšené tipy byly ale skvělým průvodcem po opravdových zážitcích.

Jasný plán

Plán zněl jasně, poznat Tokio během jednoho měsíce, výlety jsou povoleny, ale jen na okraj, žádné velké cestování po Japonsku. Je to prosté, pokud se totiž rozhodnete se svézt nejrychlejším vlakem na světě, je nezbytné si to zařídit z Evropy zhruba měsíc dopředu, jinak vás na místě bude jedna cesta stát téměř jako celý měsíční pobyt.

Orientovat v městské dopravě světových metropolí mi nedělá problém, každá z nich má své zákonitosti, které jsou více méně pochopitelné, mapa tokijského metra však předčila všechny města, ve kterých jsem doposud byla.

Praktický tip do metra: barvy a konečné stanice vás povedou, všechny stanice jsou uvedené i v angličtině. A i když je lidí v metru mnohem více než u nás, jsou také více ukáznění a staví se do fronty k přijíždějícímu vlaku klidně a po jednom. Taková tedy byla má zkušenost.

Všichni tokijští jsou také velmi ochotni vám pomoci. A to doslova. Několikrát během naší cesty jsme zažili skoro až absurdní situace, kdy kvůli nevinnému dotazu na správnou cestu slečna běžela zastavit vlak, aby sám řidič vystoupil a sdělil nám podrobnosti. Jindy nás šla celá skupinka studentů doprovodit na dané místo, aby se přesvědčili, že trefíme. Stala se ale i jedna situace pro mě dodnes nepochopitelná, když slečna, které jsme se zeptali na cestu, utekla a vzdalující se volala do éteru cosi japonsky. Jak jsme zjistili o trochu později, bylo ji trapně, že nezná odpověď a pomoct nedokáže, nejlepším řešením byl tedy zřejmě útěk.

Tokio je stylové město. Na ulici nepotkáte neupravené lidi. Japonský styl v oblékání je hravý a hranice výstřednosti je tu velmi benevolentní. Slečny v kostýmu, v barevných parukách, převlečené za králíčky, servírky i panenky Barbie, to je všední realita tokijských ulic, která mě pohltila natolik, že mi můj styl přišel okamžitě naprosto fádní a nudný. Nejvíce extravagantně oblečených lidí potkáte ve čtvrti Shibuya a Harajuku, kde si připadáte jako na návštěvě v komiksu.  Japonci jsou také velmi zaměření na značky, šetří například na nejnovější kabelku tak dlouho, dokud ji nemají, padělky a kopií pohrdají. Vždy jsem si myslela, že Tokio je velmi drahé, byla jsem však velmi příjemně překvapena místními cenami.

Překvapení nás čekalo i v podobě jídla. Jak jsme hledali po celém Tokiu sushi se dočtete v dalším dílu mého tokijského výletu.

Foto: Kamila Písaříková