V dnešní době, kdy téměř vše je on-line, často zapomínáme, že být off, je také povoleno. I nejdražší počítač, pokud na něm neustále pracujeme, se časem přehřeje nebo vybije a pak se jednoduše vypne.

Proč? Proto!

S chytrými telefony, LTE internetem, nebo alespoň tím 4G a wifi v tramvajích, už téměř neexistuje výmluva na nepřečtené emaily. Neexistuje důvod, proč jsme okamžitě neodpověděli, když nám na Messengeru vyskočila nová zprává a my si ji ještě k tomu přečetli. Jsme přeci on-line ne? A proč rovnou nezavoláme zpátky? Před chvílí jsme totiž lajkovali něčí příspěvek na Facebooku.

Proto. Protože nemusíme být dostupní 24 hodin v kuse. Nemusíme odpovídat, nemusíme volat zpátky, nemusíme pracovat ve 3 hodiny ráno. Občas prostě nemusíme vůbec nic. A hlavně nechceme. Upřímně, po dni plném odpovídání na emaily, práce a školy, si radši dám skleničku vína a koukám nepřítomně z okna, než se pouštět do dalších online diskusí. Někdy ani nemůžu, vyčerpala jsem totiž svůj limit sociální interakce. Nebo jsem líná. Nebo prokrastinuju. Nebo prostě dělám věci, co chci já. A neznamená to, že bych ostatní neměla ráda. Jen mám radši sebe.

Nuda v Praze?

Instagramový život každého z nás, pokud zrovna nejsme výherci v loterii, Miss World, nevymysleli jsme lék na rakovinu nebo nemáme 3 děti, kterými se můžeme chlubit, je někdy děsně nudný. A máme se za to stydět? Máme se stydět za to, že zrovna nic neděláme? Že žijeme svůj život určitým způsobem, který nemůže být stejný jako ten u ostatních už jen proto, že nejsme ostatní.

Nudit se je někdy důležité. Úplně vypnout, nemyslet na nic. Studie dokonce ukazují, že jedinci, kteří občas prostě nic nedělají jsou více kreativní a produktivnější. Nepřekvapuje mne to. Osobně jsem tento víkend naspala více hodin, než za celý pracovní týden dohromady, snědla dvakrát tolik jídla a zmrzliny a přibližně třikrát jsem na zahradě koukala do koruny stromů, byla “mimo” a zároveň si naplánovala cestu kolem světa, přišla na to, jak si rychle rozmotávat sluchátka a s čím nosit novou sukni. Přínos pro lidstvo nulový, pro mne maximálně dostačující.

Nejsme totiž roboti. Na to myslím všichni občas, tak nějak komplexně, zapomínáme. Nemusíme si obhajovat, že po práci jdeme na víno. Že si po běhu dáme zmrzlinu, když je venku hezky. Že si vypneme telefony a neodpovídáme. Že děláme to, co sami chceme.

A právě to bychom všichni měli dělat pravidelně.

To z čeho máme radost, u čeho si odpočineme. Sami.

Nemám žádný instantní recept, jestli to je zrovna vaření, procházka po lese, návštěva výstavy nebo kadeřníka. Pro každého to může být něco jiného, ale jsem přesvědčená, že pro každého by měl být “čas na sebe” stejně důležitý.

Někdy totiž nemůžeme vydržet ani sami se sebou a teď si představte, jak to s námi pak může vydržet okolí.