Hnutí Fashion Revolution vzniklo v roce 2013 jako reakce na tragédii, která zasáhla továrnu na oblečení v Bangladéši. Továrna se zřítila a v jejích troskách zemřelo, dle stránky Fashion revolution, 1138 lidí a dalších 2 500 bylo zraněno.

Nápad vznikl zcela spontánně, ve vaně. Když totiž Carry přemýšlela o tom, jak svět a módní průmysl zlepšit, napadlo jí založit kampaň Fashion Revolution. Nejprve se jednalo o Fashion Revolution Day. Ze dne se postupně stal týden plný akcí, které mají za cíl upozornit na to, jak módní průmysl funguje. Jednou z událostí je také manifest #whomademyclothes. S pomocí hashtagu sdílejí lidé po celém světě své fotky s tričkem naruby a cedulkou ven s otázkou “Kdo vyrobil mé oblečení? “. Hashtag má miliony sdílení a ke kampani se přidal například i herec Ashton Kutcher.

Pokud se rozhodnete žít udržitelně a pořídit si etické oblečení, jako první vás napadne jednoduše přestat chodit do masových řetězců s módou jako jsou H&M, Zara nebo Mango. To ale podle zakladatelky a odbornice na etickou módu není řešení.

O alternativách, co se módy týká, se mluví často. Pro módu toho ale uděláme mnohem více tím, že fast fashion řetězce bojkotovat nebudeme. Ženy a dívky v Bangladéši jsou podle mnohých za práci rády a bojkotem masových značek bychom je akorát připravili o práci: “Mít práci v továrně na oblečení je v Bangaldéši často ta nejlepší alternativa. V šestnácti letech se dívky vdávají, mají děti, zůstávají doma, takže práce v továrně na oblečení pro ně vlastně představuje svobodu. Mít doboru práci, dobře placenou, je důležité. Proto nikdy nemluvíme o bojkotu značek s rychlou módou. Nechceme je zničit, chceme, aby tyto továrny byly lepší, víme, že mohou být lepší,” říká Carry Somers.

Spousta zákazníků o zlepšení podmínek v továrnách bohužel také nestojí, jelikož zvýšení mezd zaměstnanců by podle mnohých mohlo vyhnat cenu “highstreet” módy nahoru. Ano, to ale není ten případ. Pro zlepšení podmínek zaměstnanců stačí přidat na jeden kousek oblečení asi 30 britských pencí. Takže pokud by se firmy snažily o lepší podmínky pro zaměstnance, na cenách výrobků by se to výrazně nepodepsalo. “Nemůžeme brát všechno oblečení od malých nezávislých eko značek. Možná v ideálním světě, ve skutečnosti se ale musíme snažit o zlepšení podmínek ve velkých továrnách. Lidé prostě nakupují levné oblečení a vždycky budou. Tyto značky se jednoduše musí zlepšit.”

“Nemá smysl levné značky bojkotovat, vyvolávat v konzumentech pocit viny. Lidé nakupují levnou módu a nakupovat jí budou i nadále. Co musíme udělat,  je vyvíjet na značky tlak a chtít po nich, aby se zlepšily. Nejlepší je na prodejce vyvíjet větší tlak. Běžte do své lokální prodejny a ptejte se. Zajímejte se o to, kdo vaše oblečení ušil.”

“H&M má například špatnou pověst, ale dělá toho snad nejvíce ze všech a opravdu se snaží. Podávají zprávy o tom, co opravdu dělají, odkud odebírají. Je spousta levných značek, které dělají více, než ostatní. Ani Zara není špatná. Snažit by se měly především Forever21 a Accesories.”

Právě řetězec s rychlou módou Zara sklízí spoustu kritiky pedevším kvůli tomu, že své kousky prý dokáže k zákazníkům dostat během tří týdnů. I to je ale lepší varianta. Právě to, že Zara přesně zná přání svých zákazníků, je to, co z ní dělá o něco etičtější značku. “Rychlost není problém. Množsví je problém mnohem větší. Zara například své kousky alespoň prodá, má jistotu, že zákazníci budou oblečení, které vyrobí chtít, a že ho koupí.”

Takže co na závěr? Je to na každém z nás, musíme se snažit, zajímat se, ptát se. Pocit, že jako jedinci nic nezmůžeme je mylný, tak se i vy přidejte k revoluci módy a podpořte doboru věc. Víte, kdo vyrobil vaše oblečení?

Pokud budete chtít přesvědčit i své blízké o tom, že zajímat se o původ oblečení je důležité, Carry doporučuje především film True Cost. “Je to skvělý film. Nemá smysl vyvolávat v ostatních pocity viny, lepší je diskutovat a ne kritizovat. “