-->

Zvládnou ženy opravdu vše?

/ Michaela Hošková

30. dubna vtrhne na český knižní trh nová kniha Britky Tess Stimson s názvem “Kdo miluje nejvíc”.

Kniha je vyprávěním o vztahu – jeho vzniku, průběhu i zániku, na který má nemalý vliv narození dětí, chod firmy vedené ženou a profesní kariéra muže. Vtipným a neotřelým způsobem vypráví o situacích, kterými jsme si v obdobných variantách v různých životních etapách prošli téměř všichni. O vlastních knihách Tess říká: „Mé knihy jsou přístupné i těm čtenářům, kteří možná mají obavu pustit se do něčeho „těžkého“, ale zároveň by si rádi přečetli o tématech, která se jich osobně dotýkají. Jako autorka chci bavit i přinášet informace. Chci se věnovat závažným problémům, ale zcela cíleně volím čtenářsky přijatelnou formu. Víte, mám totiž na paměti zlaté pravidlo spisovatelské profese: hleď, aby čtenář otočil na další stranu“.

Román je psán zajímavou formou, kdy každá osoba vypráví určité události a popisuje časové úseky svými vlastními slovy. Je pak zajímavé zjišťovat, jak se mohou lišit stejné situace prožité různými lidmi a jak nevinným způsobem dochází ke konfliktům a nedorozuměním. A co ke knize říká sama autorka?

Vaše kniha Manželka, která utekla, byla prvním titulem naší nové edice Inteligentní romány pro inteligentní ženy. Tímto poměrně složitým názvem jsme reagovali na přezíravý postoj části čtenářské obce k literatuře, která je primárně určená ženám. V čem vy osobně spatřujete příčinu tohoto přežívajícího předsudku?

Podle mého názoru nemají s ženskými romány problém ani tak čtenáři, jako spíše někteří kritici. Existuje celá řada žánrů, která je určena specifické skupině čtenářů (detektivky, sci-fi, historické romány), ale žádný z nich není znevažován. Degradace ženských románů je podle mě pozůstatek patriarchální hegemonie. A asi bych měla v této souvislosti zmínit důležitý fakt: značnou část mých čtenářů představují muži. Inteligentní muži, kteří mají rádi inteligentní ženy.

Nepochybně existují knihy, které byly napsány s úmyslem čtenáře pobavit, odreagovat. Vaše tvorba ale podle mého názoru do této kategorie nespadá, řadila bych ji spíše mezi společenské romány. Souhlasíte?

Není nutno stavět to do pozice buď – anebo. Mé knihy jsou přístupné i těm čtenářům, kteří možná mají obavu pustit se do něčeho „těžkého“, ale zároveň by si rádi přečetli o tématech, která se jich osobně dotýkají. Jako autorka chci bavit i přinášet informace. Chci se věnovat závažným problémům, ale zcela cíleně volím čtenářsky přijatelnou formu. Víte, mám totiž na paměti zlaté pravidlo spisovatelské profese: hleď, aby čtenář otočil na další stranu.

Své knihy píšete vždy z pozice několika postav, což čtenáři umožní nahlédnout příčinu mnohdy zbytečných nedorozumění a následných konfliktů. Co je příčinou těchto komunikačních zkratů (tedy kromě toho, že muži jsou z Marsu a ženy z Venuše)?

Vlastně jste to řekla za mě! Komunikace mezi muži a ženami občas zoufale nefunguje. A stejné je to v komunikaci mezi matkami a dcerami, otci a syny. Každý z nás má v sobě vlastní obavy, potřeby a touhy – a často se o nich neodvážíme otevřeně mluvit jen ze strachu, že budeme považováni za slabochy a ztratíme kontrolu nad situací.

V souvislosti s předchozí otázkou se nemůžu nezeptat: necháváte se inspirovat příběhy lidí kolem vás, nebo jde o čistou fikci? A pokud přichází inspirace z vašeho okolí, jak to snášejí vaši přátelé nebo členové rodiny, když se poznají?

Inspirací pro mě může být poznámka kamarádky, novinový článek, nahodilá myšlenka, která mi vytanula během usínání… Žádná z mých knih není o konkrétní osobě, ale jejich děj je pochopitelně do značné míry ovlivněn událostmi z mého vlastního života. Například když mi umíral otec, vetkala jsem své tehdejší pocity do jedné z knih. Píšu o tom, co znám: tudíž nejen o sobě, ale i o lidech, kteří mě obklopují. A až doposud nikdo z nich nevznesl jedinou námitku!

Kate Forrestová je manželka, která utekla, protože už nedokázala unést tíhu každodenních povinností – pracovních i rodinných. Čím to je, že ženy jako Kate si na svá bedra dobrovolně naberou tolik, že se z toho dřív nebo později začnou hroutit?

Jenže ony to nedělají dobrovolně. Ženy na sebe mnohdy berou povinnosti jaksi automaticky, protože vědí, že to nikdo jiný neudělá. Dokážeme se mnohem lépe vžít do pocitů ostatních, umíme si představit, jak by nám asi bylo v kůži toho nebo onoho člověka. A v důsledku toho jsme zranitelné a neporazitelné zároveň.

Také Clare Eliasová, hrdinka knihy Kdo miluje nejvíc, vždy zvládala úplně všechno. Jediné, co se jí naprosto vymklo z rukou, byla péče o novorozené děti. A není sama: existuje spousta profesně úspěšných žen, které mají pocit, že jako matky selhaly. Jak se to stalo, že něco tak přirozeného jako mateřství tyto ženy považují za úkol, který je nad jejich síly?

Jenomže mateřství už není považováno za „něco přirozeného“. Je to životní dovednost, kterou musíme složitě nabýt. A čím je žena inteligentnější, tím silnější jsou její obavy ze selhání v tomto „testu“.

Když jsem porodila své první dítě, matka mi dala moudrou radu: „Nikdy neposlouchej ničí rady.“ Měla pravdu. Každá z nás si musí najít vlastní cestu. Neexistuje žádné dobré nebo špatné řešení. Profesně úspěšné ženy tohle ovšem slyší nerady – ty jsou zvyklé dosahovat na nejvyšší mety, být nejlepší, a to v mateřství zkrátka není možné.

Může být příčinou těchto frustrací všudypřítomný tlak na dokonalost? Nestačí být matkou, musíš být dokonalou matkou! Nestačí být ženou, musíš být dokonalou ženou, která všechno zvládá s nadhledem a čerstvě nanesenou rtěnkou!

Ten tlak není vnější; přichází zevnitř. Děláme si to samy. My ženy bychom se měly uvolnit a nechat věci kolem sebe více plynout. Každá z nás má silné a slabé stránky. To, co mně připadá důležité, může být pro jinou ženu bezvýznamné. Měly bychom se naučit být na sebe hodnější, protože jedině tak budeme moci být laskavé na lidi kolem sebe.

Grace, jedna z hrdinek knihy Co je tvoje, je i moje, je pro vnější svět právě takovou dokonalou bytostí. Svět se ale mýlí: Grace je v podstatě nešťastná bytost. A čím tvrději jde za dosažením svého štěstí, tím víc se její splín prohlubuje. Možná jí chybí pokora?

Vůbec ne. Grace dělá, co umí. Snaží se ze všech sil, ale pod nohama jí přistává jeden klacek za druhým, což ji deptá a ničí. Dělá spoustu chyb, ale ne proto, že by byla příliš hrdá – ona se jen zkrátka nedokáže zastavit. Tady jsme u toho znovu: Grace by měla odpustit sama sobě, protože pak dokáže odpustit těm, kteří jí ublížili.

Lze vůbec definovat, která vaše kniha je vám nejbližší, a která postava by vás nejvíce charakterizovala?

Nejoblíbenější postava je vždycky ta, v jejíž hlavě se zrovna nalézám. Hrozně ráda se seznamuji se svými postavami, baví mě sledovat, jak rostou a vyvíjejí se. Každá z nich má v sobě kousek mě samé, ale žádná není docela jako já. Já se raději vždycky držím stranou – mám přece jen pud sebezáchovy!

Rozhovor s Tess Stimson připravila Karin Lednická.

Tess Stimson

Foto: Archiv firem