I k jídlu je třeba trochu designu

/ Michaela Hošková

Každý den bereme do rukou lžíci, vidličku a nůž. Tento fakt bereme za samozřejmost a vůbec o tom nepřemýšlíme, ale i samotné příbory mají svou historii a nad jejich vzhledem výrobci hodně přemýšlí.

Příborová sada z roku 1904 vytvořil architekt a designér Josef Hoffmann narozen na Moravě a pracující ve Vídni. Tento architekt byl významnou postavou vídeňského hnutí Secese a zakladatelem Wiener Werkstatte. Tato dvě umělecká hnutí se specializovala na progresivní myšlenky vedoucí ke kvalitnímu řemeslu se zaměřením na předměty denní potřeby. Příborová sada, za kterou Josef Hoffmann stojí, se vyznačuje naprostou jednoduchostí, což byl převratný krok té doby, která se vyznačovala bohatými ornamenty. Designér tyto věci považoval za zcela zbytečné a soustředil se na elegantní linie a vyvážení hmotnosti. Lžíce připomíná hluboké misky, vidličky mají úzké konce a dlouhé elegantní hroty posazené blízko u sebe. Nože se vyznačovaly spojem mezi čepelí a rukojetí, který je mírně vystouplý. Zkrátka v jednoduchosti je síla a to platí i dnes stejně jako na počátku 20. století.

hoffmann 1

Příbor Pride spatřil světlo světa v roce 1953 ve Velké Británii. Výroba příborů v Británii má dlouhou historii sahající až do 18. století. V roce 1953 rodák z Sheffieldu David Mellor tehdy student vytvořil v rámci svého školního projektu příborovou sadu respektující tradici výroby, ale inspirovanou moderním designem. Pojmenoval ji slovem Pride, v překladu Pýcha. I tato sada se vyznačovala především svou jednoduchostí a minimalismem. Sada měla velký úspěch, a tak David hledal výrobce. Jeho studentský kolega jménem Peter Inchbold se o Davidovi zmínil své rodině, která vlastnila firmu Walker and Hall, sheffieldské stříbrnictví. I takto snadno můžete přijít k práci, kariéře a úspěchu. Čepel nože byla nahoře rovná, ale řezací hrana jemně nepostřehnutelně zaoblená. Rukojeť lžíce stejně jako u vidličky byla velmi štíhlá, přesto dost silná ke snadnému držení.

david mellor pri praci

david mellor

Německo po druhé světové válce zažívalo hody, co se trhu s kovovým nádobím týká. Lidé přišli o majetek, kavárny a restaurace o vybavení. Snažili se vše rychle doplnit a tím paradoxně vše bylo obratem dokončeno a továrníci začínali zavírat provozy. Herbert Seibel, majitel jedné z továren, vsadil na inovativní přístup a oslovil designéra Petera Raacke, aby přišel s něčím novým. A stejně jako předchůdci i Peter vsadil na jednoduchost a vytvořil disciplinovanou sadu s názvem Mono s rovnými a plochými rukojeťmi. Kritika sadu příboru přijala ale chladně. Dokonce jeden z nich ji nazval kusem plechu. Designér to nevzdal a jeho příbor se tak stal jedním z vrcholů designu 20. století.

peter raacke portret

peter raacke

Foto: Artlex.com; Raacke.com; news.bbc.co.uk