-->

Kradou návrháři, kradou značky

Kde leží hranice mezi inspirací a kopírováním? Můžeme návrháře nařknout z vykrádání nápadů, když to nikdy nepřizná? Co když o „zdroji“ vůbec nevěděl? A máme se tím vůbec zabývat?

Rozebrat problém plagiátorství je na tlustou knihu. Móda – jako každé užité umění – má stránku uměleckou a stránku marketingovou. Návrhář musí vytvořit oděv, který má estetickou hodnotu, ale který zároveň bude použitelný pro zákazníka. Obyčejný zákazník koupí kousek, který zapadá do jeho doby, tedy do určité škály trendů. Pak se logicky nelze divit tomu, že se nějaké prvky v kolekcích různých návrhářů opakují, jedná se o diktát sezón.

Kromě společných tendencí, u nichž nelze termín „kopírování“ použít, se v řadách skrz naskrz historií objevují části i celé modely, u kterých se nemůžete ubránit pocitu, že se o plagiátorství skutečně jedná.

Velká značka s velkou značkou

Média jsou plná srovnávání kolekcí a hodnocení toho, zda jde o nezamýšlenou shodu či prostou inspiraci. Jedním z nich je i blog Into the Fashion Diany Mariany Murek, která své objevy dělí na dvě skupiny: Inspiration a Into the Same Idea.

Aktuálních případ, ke kterým se nelze stavět zcela lhostejně, je nová kolekce na podzim/zimu 2013 značky Céline, která „využila“ ideje kabátu se zapletenými rukávy od Geoffrey Beene. No, využila… Jednoduše stejným způsobem zamotala rukávy stejného šedého pláště se stejnými patkami na kapsách a stejným členěním u průkrčníku.

Taková shoda už se nezdála nikomu, ani magazínu WWD, který se ji snažil prošetřit. Nadace Geoffreyho Beena mu na celou kauzu odpověděla tím, že její tvůrce byl vždy inspirací pro mnoho návrhářů a Céline mu v podstatě prokázala službu – dokázala, jak nadčasový šedý plášť je. Druhá strana odmítá kauzu komentovat.

Blog Into the Fashion je ale podobných srovnání plný. Při jeho prohlížení zjistíte, jak moc jsou si podobné šaty Grace Kelly od Edith Head z roku 1957 a kolekce Dior jaro/léto 2013, řady Versace a Fauso Puglisi od sebe vzdálené pouhý rok či vršek šatů Helmuta Langa z roku 1989 a Reinalda Laurenca z loňského léta.

Tedy to, co se v oblasti umění řeší od té doby, co ho lidstvo definovalo, v módě zažívá boom. Blog Humor Chic, známý satirou všeho pozlátka, si servítky nebere. Koláže zesměšňující „kopírku“ Miucciu Pradu, Rafa Simonse i Moschino, už po drátech přeletěly svět.

Ale co je nakonec tak špatného na tom, že návrhář odkazuje k historii? Je to fakt, že se k tomu nepřizná a dílo si „přivlastňuje“ nebo náhlé zjištění toho, že investice, které vkládáme do „originálů“ jsou nakonec promarněné?

Velká značka s malou značkou

Příklad toho, jak si giganti půjčují od gigantů už známe. Co když si ale přivlastní kousek od malého návrháře, který se nemůže bránit? Mnoho anonymů i konkrétních osob z prostředí velkých módních domů přiznává, že značky hledají v archivech, a to nejen svých, což zprvu nezní vůbec zvláštně, taková je praxe ve všech oborech.

Když jsem pracovala u Sonii Rykiel, měli jsme tam muže, jehož role byla procházet bleší trhy po celém světě a kupovat oblečení i doplňky, které jsme mohli použít jako inspiraci pro naše kolekce,“ svěřila se na svém blogu Alexandra Suhner Isenberg.

O pár týdnů později jsem zjistila, že jedna z kabelek (pozn. používaná jako inspirace) se prodávala v pařížském obchodě nedaleko od našeho studia. Také jsem zjistila, že taška byla navržená novou značkou a nabízená v rámci aktuální kolekce. (…) V podstatě ty kousky, které jsme používali jako zdroje pro další kolekce, nebyly pouze vintage, ale také z tvorby neznámých mladých návrhářů snažících se prosadit.“

Neznámá značka, kterou bloggerka popisuje, se médiím s problémem nesvěřila, možná si jej ani nebyla vědoma. Trpělivost ale přetekla stylistce a návrhářce Haleh Nematzadeh, která na konci března podala žalobu na Yoko Ono. Umělkyně ji měla podle všeho ukrást nápady do kolekce pro obchod Opening Ceremony. Prakticky se jedná o motiv ruky, kterou Yoko Ono umístila do pánského rozkroku. Haleh Nematzadeh fotografiemi dokazuje, že prvek použila před ní, podle všeho šla s kolekcí přímo do Opening Ceremony, kde ji odmítli, načež se specifické nápady objevily pod jménem Yoko Ono.

Haleh by díky dokumentaci a podpory veřejnosti mohla proces vyhrát. Ale kolik bude potřeba posudků k tomu, aby porazila takového protivníka?

Nekonečný boj

Na otázku, zda je „vykrádání“ legální, mohou odpovědět pouze právníci a s největší pravděpodobností se v daných případech budou i jejich názory lišit. Pokud prahnete po jedinečnosti, kterou vám značka slibuje za nadsazené ceny, jedinou možností je situaci monitorovat. Nikdy totiž nevíte, kdy návrhář vzdává hold, a kdy prostě jen nevěděl, kudy kam. Hranici si musí určit každý sám.

 

 


Foto:
Into the Fashion a Humor Chic