-->

Krize čtvrtečního věku

/ Karolína Zikešová Foto: www.HBO.com

Když život není (jenom) zábava a večírky

Je nám okolo pětadvaceti. Hodně z nás studuje, mnohdy pofidérní obory, o jejichž uplatnitelnosti v praxi sami pochybujeme. Naši rodiče a prarodiče o nás říkají, že jsme povrchní, prý pořád moc koukáme do mobilů a všechno musíme sdílet na sociální sítě. Pozastavujeme se nad tématy, která starší generace nikdy neřešily, smějeme se absurdním a na první pohled nesmyslným vtipům. Náš čas počítáme na minuty a těm šťastnějším z nás se podaří urvat si pár chvil i na osobní život. S neplacenými stážemi jsme se už smířili, popravdě jsme za jakoukoliv tolik potřebnou praxi v oboru tak vděční, že bychom možná byli ochotní za ni i platit zaměstnavatelům. Pracujeme na zoufale špatně placených brigádních pozicích, přesto na pracovních pohovorech sršíme sebevědomím a říkáme si o trojnásobné mzdy a pevnou pracovní dobu. Většina budoucích absolventů vysokých škol prý počítá s tím, že budou vydělávat více než 30 000 čistého měsíčně.

Statusy luxusu z minulého století nám nic neříkají, máme svoje: zelené smoothie, high fashion legíny a značkové tenisky za cenu obnošených Loubotinek. Jsme pořád švorc, ale snažíme se vypadat jako celebrity.

Naši rodiče už v tomhle věku zakládali rodiny a kupovali nemovitosti. Nám se o tom zatím může jenom zdát. Ceny nemovitostí jsou nejvýše za posledních 9 let, za byt 60m2 v Praze zaplatíte průměrně okolo 4,5 milionu korun. A naše vztahy? V sexu jsme otevření jako nikdy předtím, babičky se křižují, že všichni skončíme v pekle. Nedělá nám problém otevřeně mluvit o kamarádství s výhodami, tinderu, aférkách na jednu noc. Se závazky je to ale horší, společnost nás tak strašně nutí být „v chillu“ a my přitom místo Netflixu&chillu v hloubi duše toužíme po opravdové lásce. Nahlas to ale přiznají jen ti odvážnější z nás. Tradice se dneska nenosí. Průměrný věk prvorodiček loni přesáhl 30 let.

Poslouchám hádky našich starších příbuzných, a i když jsme si vždycky přísahali, že budeme jiní, poslední dobou se v nich podivně poznáváme.

Někdy nám připadá, že máme k dospělosti daleko. Život je nikdy nekončící večírek. Tím, že nám na půl nájmu ještě přispívají rodiče, se moc nechlubíme. Přechod mezi dospíváním a dospělostí není snadný. Najednou stojíme na vlastních nohou, naše rodiny nás se slovy „My jsme to taky zvládli“ pomalu odstřihávají a my se zoufale snažíme v duchu nesrovnávat poměr dnešních cen a platů s těmi z 90. let. Pohled na náš bankovní účet nás děsí a co teprve daňové přiznání?

Krize čtvrtečního věku je fenoménem 21. století. Astrologové ji vysvětlují tím, že se nejčastěji objevuje ve věku, kdy se Saturn vrací na stejné místo na obloze, jako byl při našem narození. My si ale čteme horoskopy spíš abychom zahnali nudu ve škole. Starší generace tvrdí, že jsme líní a rozmazlení.

Měli bychom mít tolik energie, kolik už nikdy v životě. My jsme ale strašně unavení. Řešíme neustálá dilemata. Škola nebo práce? Usadit se nebo si užívat? Cestovat nebo spořit? Neustále přemýšlíme o rozhodnutích, která jsme v životě udělali, a bojíme se, že jsme si vybrali špatně. Snažíme se zůstat navždy mladí, kdo, když ne my? Kdy, když ne teď?

Jenže co když už z téhle pasti není úniku?

Deprese a úzkosti? Denní chleba. Wellbutrin v kabelce už nikoho nepřekvapí.

Jsme otevření všemu, jsme tolerantní, nesnášíme, když „v nás mladé“ někdo nevěří. Aktivně se zajímáme o politiku, i když nám současná situace připadá zoufalá. V USA byla účast mladých lidí do 30 let u posledních voleb pouhých 50%. Naučili jsme rodiče třídit odpad. Babičky nechápavě kroutí nad našimi stravovacími návyky – bezlepková dieta? Kdo to kdy slyšel? Nedokážeme se ubránit úsměvu, když si vzápětí neodpustí pichlavý komentář na naši váhu.

Jestli jste se k tomuto článku dostali tak, že jste si zoufale vygooglili „krize čtvrtečního věku“, gratuluji. Nejste v tom sami.

Jak to všechno přečkat?

Zkusme se na chvíli ubránit srovnávání. Každá doba s sebou nese svá specifika, dobrá i špatná. Pojďme si užít to nejlepší z roku 2017 – svobodu, špičkové technologie, rozmanitou kulturu,  společnost relativně otevřenou experimentům. Netrapme se budoucností a věnujme se přítomnosti na 100%. Nebudu vám radit, abyste neopouštěli svého partnera, nedávali výpověď v práci, nestěhovali se. Taky jsem to všechno udělala a tisíce jiných lidí v našem věku také. Mávněme nad tím vším rukou a berme to jako součást našeho velkého příběhu.

Říká se, že si máme vážit učení, dokud k němu máme přístup. A nejde jenom o biflování ve škole, každý den života je cennou lekcí.

A nezapomeňme na odpočinek. Mým oblíbeným způsobem je „Netflix&Chill“ u seriálů o postavách, které prožívají to stejné, co my. Girls, Broad City, 2 Broke Girls, všechny tyhle holky jsou pro nás inspirativnější než Carrie Bradshaw. A v teniskách se stejně chodí líp než v Loubotinkách.