Pokud o něčem pouze slyšíme, může to být jakékoliv, ale vždy nám to bude připadat natolik vzdálené, že se nám to nemůže vrýt pod kůži. Já jsem slýchala o poměrech na školách v zahraničí, o tom, jak tam studenti tvoří, jak jsou vedení, jaké mají možnosti. A samozřejmě v porovnání s tím, co si můžeme dovolit my, nebo spíš naši studenti, je toho neskutečně moc.

Studenti totiž bezpochyby představují budoucnost módy. Zatímco nás zavedení návrháři začínají nudit, z jejich skic má vzejít něco, co nás zabaví. Jsme náročné publikum i spotřebitelé, chceme nové produkty i za nimi stojící neotřelé příběhy. Proto je sledujeme, proto o nich píšeme, proto si o nich rádi vyprávíme.

Dost ale obecných řečí, budu zcela konkrétní – na vlastní oči jsem totiž mohla vidět, co připravili studenti státní rakouské umělecké školy. Do Vídně jsem jela zejména kvůli Karolíně Juříkové, studentce ateliéru Liběny Rochové na pražské VŠUP, a to proto, že jsem byla jednoduše zvědavá, co během pár týdnů stihne ušít, jak se „popere“ se všemi nástrahami jiného systému, a také kvůli tomu, že mě sama Karolína nalákala na tvorbu údajně šikovných spolužáků. Ve čtvrtek večer jsem se přesvědčila o tom, že jejich um nijak nezveličovala.

Od pokusů po produkt…

Studenti Angewandte, jak se škola s názvem Universität für angewandte Kunst Wien zkracuje, do Rakouska přijeli téměř z celého světa. Je to nejspíš dáno prestiží ateliéru momentálně vedeného významným designérem Bernhardem Willhelmem, jehož předchůdci nebyli o nic menší – za všechny můžu jmenovat například Rafa Simonse, Vivienne Westwood či Helmuta Langa.

Přehlídka byla velmi dlouhá. Během ní totiž své kolekce ukázali všichni studenti od prvních ročníků po diplomanty. Díky tomu byl vidět úžasný posun, to, jak se začínající návrháři rok od roku posunují od uměleckých objektů po nositelné produkty. Až do kolekcí diplomantů tak byly vidět neskutečné „šílenosti“ experimentující se siluetou, materiály totálně posunující hranice toho, co vůbec lze obléct. To je samozřejmě jedině dobře, od toho škola existuje – má poskytnout čas a prostor studentům, kteří si potřebují přijít na to, co v nich je.

Jedna skupina se například zabývala recyklací vybavení daného sportu, z něhož poskládala charakterizující model, outfity vznikly i z rozstříhaných ikonických kabelek značek Louis Vuitton, Chenel či Burberry. „Naše“ Karolína Juříková pracovala s kostkou a vlastnostmi šátku, oproti jeho splývavosti tvořily kontrast modely studentů zkoumajících ohýbání materiálů tvrdých. Ty největší skvosty ale přišly až s diplomanty…

Současné, ale jiné…

Poslední část zasvěcená diplomantům už totiž byla pouze průvodem skvostů, které by si u nás nedovolil vypustit na molo ani zavedený návrhář. Jenže nemluvím o schopnosti něco vytvořit, mluvím o tom, že by si to nemohl dovolit buď z finančních důvodů, nebo z prostého strachu, že na českém trhu takový výrobek neprodá. Vídeňští diplomanti totiž nemusí mít obavy ani z jednoho. Finančně si podle Karolíny dovolí i ty nejdražší tisky v zahraničí, a co se týče trhu – míří na ten celosvětový.

Krásným příkladem může být například Taro Ohmae, který už spoluvlastní značku s loňskou absolventkou Angewandte Tanjou Bradaric. Jejich oděvy se prodávají zejména v Japonsku, což by se dalo vzhledem k Tarově původu očekávat, ale také online i přímo ve Vídni.

Všechny závěrečné práce posouvaly nějakým způsobem určité současné trendy. K vidění byly kožešiny, členění na barevné plochy, řasení i dnes velmi „hip“ styl vycházející z odívání subkultury rave. Každý ze studentů si ale našel vlastní cestu k dosažení něčeho neočekávaného. Proto Roshi Porkar z kožešin ušila celé róby, barevné plochy místo pevného na volném materiálu sešívala Martha Foremniak, vše, co šlo, nařasila Stella Achenbach a sportovní bundy, šortky i ledvinky vyvedly Emil Beindl a Markus Binder ve vlastních vzorech.

Po krejčovské stránce bylo vše bez viditelných chyb, nutno také dodat, že všechny kolekce byly
– snad i díky tomu, že na nich autoři pracovali celý rok – velmi obsáhlé. Poslední od Emila Beindla a Markuse Bindera, která byla právem ohodnocena dvěma cenami od sponzorů, čítala snad třicet kusů.

Když mají média skutečný zájem…

Vraťme se ale opět na začátek. Už po příchodu do obrovské haly jsem mohla vidět několik stovek lidí, jejichž počty ještě během následující půlhodiny vzrostly. Organizace se vypjala k neskutečnému výkonu, když rozsazovala hosty do jednotlivých sektorů přesně podle plánu a z pohledu diváka šlo vše extrémně hladce.

Nechci přehánět, a proto nebudu lhát, že to v Čechách nechodí obdobně. Jen máte prostě při usazování jiný pocit. Mumraj se s ubíhajícím časem k začátku přehlídky zvyšoval, atmosféra byla napjatá, všichni čekali na ten zážitek, na který se těšili už od zakoupení lístků. Přítomní byli přátelé studentů, rodiny, ale také světoví bloggeři, či významný tisk. Nikdo se do vídeňské haly nepřišel pouze občerstvit nebo ukázat svoji nejnovější kabelku jedné ze známých značek.

Samozřejmě bych si žádné zvýšené mediální pozornosti ze strany běžných rakouských médií nemohla všimnout přímo na místě. Rakouské novináře neznám, viděla jsem jen, že se zaplnily desítky míst s cedulkou „press“. Moji domněnku o tom, kolik médií přehlídka zajímala, potvrdilo nakonec to, že reportáž z ní běžela během zpráv na televizní stanici ORF 1. A ne, nebyla to zpráva typu „primáckých“ VIP Zpráv. Jednalo se o seriózní zhodnocení toho, jaké hvězdy se ten večer zrodily. A to je přesně úkol, jaký mají média plnit, aby jejich publikum pochopilo, že móda není o ukazování stavu konta…

Kdo chce, hledá způsoby…

Česká republika je malá, Češi nekupují českou módu, v Česku nemáme takové možnosti. Slova Češi a Česko se objevují v každé větě, která nějak „omlouvá“ u nás vyprodukované modely.

Rakousko, které je s Českou republikou srovnatelné jak velikostí, tak počtem obyvatel, se na nic takového zřejmě nevymlouvá. Jinak nechápu, že na jeho státní umělecké univerzitě můžou vzniknout kolekce tak jedinečné, propracované, nové, originální, takové, které si zapamatujete. (pozn. vůbec teď do hodnocení nezapojuji svůj osobní vkus)

Když jsem s Karolínou Juříkovou seděla další den na snídani a povídali jsme si o tom, jak je spokojená s tím, co vytvořila, i o tom, jak se těší do Čech, přišla řeč i na její spolužáky. Prý si nechávají tisknout materiály v Holandsku, součástí zadání úkolu je použít kromě květovaných materiálů i blyštivé kamínky od sponzora Swarovski a nikdo jim nic nezakazuje. Chtějí použít umělý materiál? Proč ne! Chtějí pracovat s určitou technikou? Ok, pokud s ní budou pracovat nějak nově. Vlastní pleteniny i neurčité spleteniny jsou pro ně stejně přirozené, jako pro většinu českých studentů návštěva obchodu s nimi. Výroba obuvi i všemožných doplňků je pro vídeňské studenty samozřejmostí, nikoliv jedním z povinných úkolů během studia.

… kdo nechce, hledá důvody

Jsou to tři dny, co jsem navštívila Vídeň a stále se mi v hlavě točí několik otázek, přičemž všechny začínají na „proč“. Až na výjimky se totiž naši studenti drží v minimalistickém stylu, a pokud experimentují, pak z oděvu dělají nenositelný objekt. Po vystudování se už v devadesáti procentech případů vzdají všech ambicí a zkouší prorazit alespoň jednoduchými a použitelnými oděvy. Těch zbylých deset procent se setkává s nepochopením veřejnosti a tedy i relativním neúspěchem.

Proč se musíme stále vymlouvat na malý český trh, když ten světový leží na dosah ruky? Je to skutečně strach, nedostatek financí, nebo je to lenost kombinovaná s nedostatkem talentu? Nebavíme se o Miláně, Paříži, New Yorku nebo Londýně – bavíme se o Vídni! Proč to jde v Rakousku a ne u nás? Na prstech jedné ruky bych spočítala naše odvážlivce, kteří se alespoň nějak snaží o uplatnění ve světě. Bohužel ale jejich snaha většinou končí po prvním očekávaném neúspěchu.

Těším se na tento týden. Těším se totiž na středu, kdy proběhne vernisáž klauzur VŠUP, i na čtvrtek, kdy svoje půlroční snažení ukážou studenti oděvu ve Zlíně. Těším se totiž na to, že mi někdo vyvrátí mé momentální pochyby a také mi dokáže, jak moc můžeme svými talenty konkurovat světu. Těším se i na to, že za pár let budou z těchto studentů nebojácní návrháři, kteří budou své jedinečné vize šířit v Česku i v zahraničí.

Nebo v to alespoň nesmírně doufám. Nechci se totiž definitivně utvrdit v tom, že by svět nabízel víc než můj domov…

Foto: Teresa Hammerl a Fujii Shoji