Po raketovém startu následuje relativně ani ne tak rychlý, ale za to tvrdý pád. Například v roli pacienta nebo i třeba nového zaměstnance se vrhneme s vervou do všech nových změn, zásad, povinností, jsme proaktivní, plníme povinnosti od nevidím do nevidím, a zapomínáme na regeneraci,  zdrojování na úrovni fyzické, mentální, emocionální i spirituální. Můžeme si je představit jako takové čtyři tankovací stojany u benzinové pumpy. A čerpat musíme ze všech čtyř. Nefunguje to tak, že budete mít v pořádku tělo a psychika bude v háji. Nebo že budete fyzicky i mentálně v pořádku a emoce vás budou válcovat, či budete emočně chladní, emocionálně ploší. Stejně tak nedostatek spirituality, vyššího smyslu našeho chování, může řádně přispět k vyhasínajícímu spalování v naší nádrži.

Prostě jedeme na energetický dluh. Protože se o syndromu vyhoření dost píše, mluví i školí, osvěta se ve firmách pomalu šíří. Osvícení zaměstnavatelé (zejména v pomáhajících profesích) už se snaží preventivně své zaměstnance vzdělávat, aby s sebou uměli lépe zacházet, ještě dřív, než TO přijde. Jen ženy, milenky, hospodyně a kamarádky běžně na syndrom vyhoření nikdo neupozorňuje.

Prevence aneb Jak nepřepálit začátek?

Kdy poznáme, že už nás syndrom vyhoření ohrožuje? Například se neustále cítíme pod tlakem povinnosti v té dané roli uspět. Vrháme se do dalších a dalších vzrušujících akcí, protože jinak je život nuda. Některou část našeho života výrazně upřednostňujeme před jinými (sport, práci, sex, filantropii, sport, pomoc druhým až do „roztrhání těla“, za hranici našich možností, braní telefonu okamžitě po zazvonění, touha a ochota vždy vyhovět).

Jedním z prvních příznaků může být i pocit nedostatku intimity a blízkosti. A to i blízkosti sami se sebou. Vzdalujeme se sami sobě. Nejsme schopni odpočívat, a když už, tak s výčitkami. Nedopřáváme si obyčejné nicnedělání.  Často součástí syndromu vyhoření bývá urputnost. Když už se pro něco rozhodneme, musíme toho dosáhnout ZA KAŽDOU CENU. Neustále se snažíme zachovávat si svoji image. Mnohdy to bývá image nepostradatelné výkonné … (manažerky, manželky, matky, milenky, kuchařky,..) – doplňte si zde roli sami. Také představa, že kdybychom přišli o svoji oblíbenou aktivitu v dané roli, tak by se nám zhroutil svět, může být indikátorem směřujícím k vyhoření. Všechno s tím související pak bereme příliš vážně. Toto a mnoho dalších jsou faktory, které indikují možnost z ohně udělat popel, když přistaneme nebo nebudeme mít sílu plynule přikládat.

Jak se syndrom vyhoření projevuje?

Podle výše uvedeného výčtu je celkem jednoduché „dohořívajícího“ nebo vyhaslého člověka vystopovat.  Po pracovní stránce  kupříkladu lidé jsou v práci mnohem déle, než jim velí jejich pracovní doba. I po práci na práci myslí, jsou neustále na telefonu, mají velikou potřebu kontroly a sebekontroly. Nedovolí si ani na dovolené vypnout telefon, mají pocit nepostradatelnosti. Neumí delegovat, potřebují mít svou činnost stále pod kontrolou. Dovolenou ruší nebo odkládají. Často se v práci rozpláčou nebo rozzlobí kvůli maličkosti. Jsou psychicky labilnější. Přehánějí.

V osobním životě, když zůstaneme u role vyhořelé milenky, kamarádky či matky to mohou být i pocity úzkosti, viny, neustálý tlak na tu kterou činnost, neustálá očekávání, nemožnost se uvolnit. Právě ta touha vyhovět, touha po prospěšnosti (potřebuji sloužit muži, rodině, rodičům, kamarádům). Vyhořelí mají komplexy méněcennosti. Často lpí na materiálních hodnotách. Souvisí s tím i tělesné symptomy: nespavost, zhoršená imunita, přejídání, lhostejnost, zvýšené svalové napětí, tiky, třesy, zanedbávaná nebo naopak přehnaná péče o sebe. Člověk už vyhořelý se cítí jako oběť. A maká dál.

Když si představíme ten příklad vyhořelé milenky, i ona jde do vztahu naplno se vší kreativitou, ochotou, posloužit nejen srdcem, ale i všemi dalšími částmi těla a zásobou krásného prádélka i nápadů.  Když to však „přestřelí“, může mít po čase pocit, že ať dělá, co dělá, do intimity a sexuality se vkrádá stereotyp, obyčejnost, povinnost, pud. Nebo na druhé straně partnera svou touhou zahltí. Nebude tajemná, lovená, vzácná.  Pokud člověk nerozvrhne síly, nepřijme, že po několika letech to v manželském sexu nefunguje tak, že se pomilujete a nakonec se vám v hlavě rozezní zvony, „země se pohne a andělé pláčou“.

Fáze vyhoření

Syndrom vyhoření má několik různorodých fází od počátečního elánu až po apatii a následné vyčerpání:

  • Nadšení: Člověk v určité oblasti (nejčastěji práce, profese, ale i vztah, mateřství, boj s nemocí, vyrovnávání se se ztrátou, konání dobra, charitativní zápal, angažovanost apod.) srší elánem, má velká očekávání, zanedbává svoje volnočasové  či další aktivity.
  • Stagnace: Počáteční nadšení uvadá.
  • Frustrace: Člověka začínají zajímat otázky smyslu (vlastní práce), protože se opakovaně setkává s překážkami. Mohou se vyskytnout i počínající emocionální a fyzické potíže.
  • Apatie: Přichází po dlouhodobější frustraci, když na frustrující situaci nemá dotyčný vliv (ať už domněle nebo objektivně). Mnozí lidé se potýkají s tzv. HH-syndromem charakterizovaném bezmocností a beznadějí („HH“ z angl. helplessness & hopelessness).
  • Vyhoření: Jako poslední nastává období emocionálního vyčerpání, depersonalizace (pocit ztráty sebe, vnímání sebe jen jako kolečka ve stroji atp.), pocitu ztráty smyslu a objevují se všechny symptomy chronického stresu.

Naprosto zásadní vliv na syndrom vyhoření má okolní prostředí a dlouhodobé stresové situace v životě. Vždy jsme součástí nějakého celku, komunity, Například když máte v práci dobrou partu, lépe se vám překonávají překážky, nástrahy, strasti. Když si z něčeho uděláte pozitivní automatický návyk, rutinu, která vám pomáhá a jde to samo. Že mnohem důležitější než honba za splněním cílů jde o to, jak se na té cestě cítíte. Že cítit dobře se dá i v méně příjemných podmínkách. Protože ty dlouhodobé stresové situace prostě přicházet do života budou.

Nemoc, sezónní nápor turistů, komplikovaný vztah… tady všude okolní prostředí svou roli hraje zásadně. Zase se vracím k tomu, zda mám vybudovaných více pilířů, na kterých můj život stojí: hroutí-li se mi rodina, může mne podržet práce a naopak, pokud je nápor v práci a v rodině to také není ideální, mám mít přátele, koníčky, zájmy, pravidelnou fyzickou aktivitu, zájem, nebo třeba veřejně prospěšnou či filantropickou činnost. Prostě mít rozložené riziko. Stejně tak svůj život nemůžete stavět jen na intimitě a sexualitě.

Dá se vyhoření vůbec předejít? 

Určitě je lepší prevence než následné vzpamatovávání se …. Je to však vědomá systematická práce sama na sobě. Můžeme trénovat stresovou odolnost, psychickou resilienci. Můžeme opouštět svou komfortní zónu, naučit se relaxovat bez výčitek. Povolit.  Nedělat vše na 120 %, naučit se být kreativní. Pružně reagovat na problémy, nehroutit se. Vybudovat si několik psychických pilířů, které mně podrží, když se jeden nalomí nebo zhroutí.

Právě práce na svém sebe uvědomění (sebe-vědomí), schopnost regulovat své emoce, znát to, co mě motivuje a u čeho motivaci naopak ztrácím, nám dává možnost podívat se na věci z odstupu a zároveň reálně. Je to o tréninku hrdinství a pozitivní inteligence. Když jsme ustrašení, máme málo energie a lehce nás vše dostane na lopatky. Já často říkám: Když chceš zapalovat, musíš sám hořet. A udržovat takový požár znamená stále přikládat. Monitorovat ten oheň, zda už nevyhasíná, starat se o plynulý přísun paliva. Přemýšlet, kde to „dřevo“ vezmu, kdy a kam pro ně půjdu. Kdo mi s tím pomůže (přikládat).

Co dělat, pokud už vás syndrom vyhoření doběhne?

Zejména si to přiznat a hledat pomoc. Nemusíte nutně hned vyhledat psychoterapeuta nebo kouče, pokud to není kritická situace, kdy denně brečíte do polštáře, dostatek sebereflexe ke změně vás může motivovat zvládnout vyhoření vlastními silami. Můžete hledat informace v knížkách i na internetu, pak ta mnohem důležitější část práce je začít se změnami, nastartovat je a skutečně udržet.

Existují metody, jak získat zpět ztracenou energii: Navyšováním emoční a pozitivní inteligence. Budujte si pozitivní přesvědčení o svých schopnostech (já to dokážu, zvládnu, jsem si vědomý toho, co už jsem dokázal), zbavte se všech komplexů. Smysl svého života hledejte ve vztazích, pěstujte přátelství jako vzácné květiny, udržuje sociální vazby, pořádejte rodinné sešlosti, vytvářejte nové rituály. Netlačte na pilu. Vytvořte si skutečně „záchrannou síť „ mezilidských vztahů.

Člověk byl stvořen pro život v tlupě, proto se tam cítíme dobře. Osvojujte si změny, obměňujte stálé postupy, zkoušejte nové věci. Buďte odvážní, zvídaví, hraví. Trénujte mozek, paměť, znovu začněte s tím, co vás bavilo v dětství nebo jiné etapě života, lidi se vrací k malování, hudbě, hraní divadla. Lze se naučit i optimismu. A optimismus posiluje imunitu!

Naučte se o sebe pečovat aspoň tak, jak pečujete o své domácí zvíře. Věnujte skutečnou pozornost sobě, netříštěte ji pořád na druhé, buďte u sebe sami na prvním místě. Je to jak v letadle: nejdřív nasazujete kyslíkovou masku sobě, potom dítěti. Vy se potřebujete zastabilizovat, abyste tady pro ostatní mohli fungovat. Probuďte v sobě opět svoje vnitřní dítě: emotivní, kreativní, vykašlete se na předsudky, klišé, udělejte něco jinak. Stereotyp ubíjí. Kreativita v nás evokuje růst. Co neroste, to krní, co krní, odumírá. Takže péče o sebe sama je ta nejlepší životní investice.

Lepší dvakrát vyhořet, než se jednou stěhovat…?

V případě syndromu vyhoření toto přísloví úplně neplatí. Lepší je průběžně doplňovat zásoby paliva.  Pro vyhořelé milenky jedna zásadní rada: Začněte milovat  nejprve  a zejména samy sebe.

 

Jitka Ševčíková (1969), lektorka emoční inteligence 

Vystudovala ekonomii, marketing a emoční inteligenci. Od roku 2010 lektoruje dovednosti v oblasti emoční inteligence, redukce stresu, komunikačních dovedností, kontra-manipulace, time-managementu a práci v hladině alfa (snížené mozkové frekvenci). Vydala CD Hladina Alfa a je spoluautorka knihy S láskou i rozumem. Pořádá semináře v České republice, v Indonésii, na Filipínách a na Mallorce. Je vdaná,  má tři děti.